Dorazila jsem domů před třetí hodinou, vyložila nákup do lednice a napustila si horkou vanu. Dnes byla zima jako v psírně. Pláštěnka mě rozčilovala a zavazela mi, takže jsem ji zmuchlala do batohu a spoléhala se na novou bundu. Ta mi po pár hodinách intenzivního mrholení promokla a zbytek dne mi mrzli kosti, přestože jsem byla stále v pohybu, že jsem v prstech sotva něco udržela. Nechci vidět, jak to bude probíhat v prosinci a lednu, to ze mě bude živý rampouch. Slíbili, že vyfasuji oblečení pro doručovatelky, už tam pracuji rok a půl, ale ještě jsem si ho asi nezasloužila. Zatím ani nemám klasickou pracovní smlouvu, jen mi ji stále po půlroce prodlužují na dobu určitou. Asi si myslí, že jim uteču, jak to dělá většina mladých po škole. Je pravda, že nejsem svatá, párkrát jsem zaspala a udělala jim v ranním shonu pěkný guláš, když mě museli zastoupit. Mám za to u vedoucí několik černých puntíků, jsem řazená mezi ty problémovější. Takže kvalitní bundu, obuv a smlouvu, si zatím nezasloužím. No nic, budu si muset pořídit teplejší oblečení.                              

Ve vaně jsem se nahřívala hodinu a pak z ní vylezla jako uvařený rak. Udělala jsem si silnou kávu, zkoukla jeden díl seriálu Emily v Paříži a když se blížila pátá, chystala jsem se ven. Tentokrát jsem se těšila, čekala mě milá každodenní povinnost. Včera to nevyšlo úplně podle plánu, ale zato jsme si s bábinou popovídaly u čaje. Je chudák pořád sama a uvítá jakékoliv zpestření a návštěvu.                                                                                                         

V našem patrovém domě jsou celkem čtyři malé byty. V přízemí bydlí teď už téměř moje náhradní babička, osamělá stařenka paní Modrá, a společnost jí dělá černý pudlík Bert. Naproti žije nerudná pronajímatelka mého bytu Kráčmerová, se svým manželem alkoholikem a nahoře já a moji všeobecně oblíbení sousedi. Těžko říct, komu to patří a kolik jich tam vlastně je, ale nejpravidelněji od nich vídám Dlouhána se psem a jeho o hlavu a půl menší spojku. A proto se není čemu divit, že jsme se s paní Modrou brzo spřátelily, jako dvě osamělé duše v tomhle blázinci.                                               

Bábinu Modrou bolí nohy, a tak jí chodím venčit Berta. Je to pro mě radost, vždy jsem si přála psa, ale doma mi to zakázali, horko těžko jsem si ve dvanácti vydobyla mrňavého křečka, a vlastně to ani nebyl skutečný křeček, ale křečík. Když bylo ještě babí léto, hezké počasí a teplo vylákalo paní Modrou ven. Sedávala na lavičce v malé zahradě u našeho domu a četla si časopis nebo luštila křížovky, zatímco Bert si užíval pobíhání v trávě. Často jsem se k nim přidala a házela mu míček. Tento trpasličí pudl přímo zbožňuje aportování, a proto jsem hned vystoupala v jeho žebříčku hodnot na nejvyšší místo hned za paničkou a salámem.                                                               

Zběžně jsem vykoukla z okna, bylo už pět, venku se stmívalo a na nebi se kupily černé mraky. Kupodivu nepršelo a chodníky byly suché, jenomže věci z rána jsem sušila na topení, takže jsem si oblékla náhradní oblečení, tlustou mikinu, tepláky a navrch teplou vestu. Deštník jsem nechala na věšáku v dobré víře, že nebudeme chodit daleko. Ještě před odchodem jsem si do kapsy ulomila kus rohlíku.                                                                                

Seběhla jsem schody do přízemí a už jsem zvedala palec ke zvonku, když se s vrznutím opatrně otevřely dveře. Na tváři mi naskočil pobavený úsměv. V tenké škvírce se objevil stařenčin obličej, obklopený kšticí bílých kudrlin připomínající odkvetlou pampelišku. Jakmile se ujistila, že to jsem já a ne lupič, otevřela dokořán.                                                                               

„Už zase?“ bavila jsem se.                                                                              

„Nezvonila jsi?“ zeptala se vyjeveně, křehkým hláskem.                          

„Ne.“                                                                                                                   

„Tak to vidíš, jak jsem stará, tak jsem nahluchlá. Ten malý lump skákal na dveře, myslela jsem, že jsem přeslechla zvonek.“ Podávala mi vodítko, abych ho připnula psovi za obojek, který má stále na krku.               

„Je to chytrolín, ví, že jdu. Asi má na to nějaký psí šestý smysl,“ zasmála jsem se.                                                                                                                           

„Nemůže se dočkat. Když se blíží pátá, už vysedává u dveří,“ pravila bábina.                                                                                                                                    

Sotva byl na vodítku, vystřelil ke dveřím a začal tam vyskakovat do výšky, jako akrobat. „Klid Berte, už jdeme,“ mírnila jsem ho, ale bylo to k ničemu.                                                                                                                             

„Bětko, nechceš deštník?“                                                                                             

„Ne, děkuju. Snad to stihneme, než se rozprší. Radši už poběžím, nechcete nakoupit?“ Bábina zavrtěla hlavou, a tak jsem vyběhla ven.                       

Protože ten malý pes má z neustálého vysedávání doma přemíru energie, začal na vodítku, sotva opustil vchod, řádit jako černá ruka. Jak je poslední dny sychravo a mokro, bábina s ním chodí jen mezi dveře a nechává ho vyběhat na zahradě kolem domu. Za brankou označkoval každý roh, a tak jsem ho musela trhnutím vodítka popohnat, abychom se vůbec dostali za hranice naší ulice. Svižným krokem jsem zamířila po obvyklé trase odbočkou doleva, kde za lesem paneláků trůnilo „naše“ hřiště. Když je tam prázdno, což v tuhle hodinu a v zimě bývá, zakotvíme tam, a já mu házím míček, aby se vyřádil. Jenomže tento pes kapesního vydání klame tělem a ukrývá v sobě energie jako jaderná elektrárna. Dokáže mě pěkně umořit. A z toho důvodu jsem dnes na hřišti místo míčku vytáhla kousek rohlíku, načež Bert, který už nedočkavě vyhlížel, co vytáhnu z kapes, nevěřícně zkameněl, když tu věc uviděl, a dokonce přestal vrtět bambulí, kterou má na zadečku.                            

„Promiň, Berte, ale dnes toho mám plný zuby, a navíc bude pršet. Budeme si hrát zítra,“ mluvila jsem na něj jako k umíněnému dítěti, a protože se k ničemu neměl, rohlík jsem mu vnutila do čumáku. Vzal ho vynuceně do dvou zubů a následně ho ten protiva vyplil, nespouštějíc pohled z mých kapes. Obrátila jsem je naruby, aby bylo jasno, že v nich nemám žádný tenisák. Následně se mi v přímém přenosu naskytl pohled na to, jak je jedna němá tvář schopna vyjádřit své zklamání a zároveň přezíravost v jednom momentě. Svěsil hlavu a odešel ode mě na tři metry, nejdál co mu vodítko dovolovalo, a zůstal stát otočený zády ke mně. Jasná zpráva: Končím s tebou!   

Jeho rozhořčení v mžiku vyšumělo, když se k nám znenadání blížil člověk, vedoucí na vodítku válečka na čtyřech nohách. Bert se okamžitě našponoval, a když podle parfému zjistil, že se jedná o slečnu, stoupl si na špičky a začal se před ní čepýřit. Já jsem to zjistila díky informaci od jejího páníčka. Nechali jsme je seznámit, jenomže sotva se představili, už začaly padat z nebe po malých intervalech kapky jako hrachy, předzvěst průtrže mračen. Rychle jsme jim přerušili zábavu a vystřelili každý opačným směrem.              

Skoro jsem běžela, abych byla doma, než se spustí liják. Kapky se zhušťovaly a v poryvech se zvedal ostrý vítr, natáhla jsem si přes hlavu kapuci. Konečně jsem uviděla na rohu vyčnívat náš dům, a přitom s nervozitou sledovala, jak prudký vítr roztančil okolní stromy. Vzrostlá stará bříza za domem a tři stejně vysoké smrky se rozhoupali do jednoho rytmu. Bylo to v kulisách černo tyrkysového nebe s hutnými těžkými mračny docela strašidelné představení, žádný valčík ale čertův půlnoční bál. Černé siluety připomínaly přízraky z pohádky o Krabatovi.                                                                             

Jak jsem se blížila, pomalu se schovávaly za hranatou šedivou budovu s oprýskanou šedivou omítkou, která trůní na rohu ulice jako temné sídlo, doupě stínu.                                                                                                              

Teprve když jsem se přiblížila, uvědomila jsem si jeden z důvodů, proč na mě můj současný domov působí tak morbidně až strašidelně. Před domem totiž nesvítí lampa. Nejsem Sherlock Holmes, a přesto vím, čí je to práce. Dlouhánovi a jeho partě moc záleží na tom, aby nebyli na očích.

Prošla jsem polo zrezavělou brankou a neklidně se za chůze rozhlížela do všech stran. Schlamstla mě černota kolem domu, kterou ještě navíc umocňují husté keře kolem plotu a naskočila mi z toho husí kůže. Sotva lampu spraví, za pár dní je zase rozbitá, to jsem po třech měsících zde stačila vysledovat.                                                                                                                   

Šla jsem po dlážděném chodníčku k domu, když mi Bert trhnul rukou. Obrátila jsem se na něj, zatím co mě urputně táhnul k lavičce, která je u zanedbaného bývalého pískoviště. Je zvyklý, že si tam bábina sedla a nechala ho běhat po zahradě a stopovat naši veverku, zabydlenou na pozemku. Škubla jsem mu s vodítkem, dnes spěcháme domů.                                                  

Jak jsem se blížila ke dveřím, nepřítomně jsem zalovila po klíčích v kapse a úlekem jsem poskočila, protože se přede mnou ve tmě něco velkého pohnulo. Vynořilo se to z boku a vyrostlo to, jako by se černý stín rozlil do výšky zhruba nad kolena. Uslyšela jsem zašeptání, znělo to jako zaklínadlo, nerozuměla jsem, ale v tu chvíli se rozezvučelo temné vrčení, za které by se nemusel stydět ani vlkodlak. Přeběhl mi mráz po celém těle, samozřejmě jsem tušila, že to nejsou žádné přízraky, ale že jsem narazila na živé bytosti, což ale neznamenalo, že jsem v menším nebezpečí.                                                

Náhle stín s výštěkem udělal výpad vpřed a skočil po nás. Zaječela jsem a strhla Berta za vodítko tak, že doslova z místa odletěl. S pištěním ve vzduchu udělal salto vzad a svalil se do kaluže v trávníku vedle dlažby. Po tomto manévru prostorem zařičel dvojhlasný výbuch smíchu.                   

Tak smích, dopálilo mě to. Oklepala jsem se z šoku a zaměřila pohled do tmy, mezitím jsme během této hloupé scénky já i Bert pěkně zmokli.     

„Soráč,“ ozval se ještě vysmátý hluboký hlas a prostor se záhy nato prozářil světlem z mobilu. Najednou byl přede mnou Dlouhán se svým věrným stínem prckem. Seděli oba na schodech pod střechou u vchodu do domu, jak dvojčata zachumlaní v bundách a s hlavami schovanými pod kapucemi. Před nimi stál velký mohutný pes, který byl ale přivázaný nakrátko k madlu zábradlí. Bert se oklepal z louže. Rychle jsem se pro něj sklonila a zvedla ho do náruče.                                                                                                              

Neviděla jsem mu do tváře, ale stejně jsem po něm vyjela: „Soráč? To bylo vážně vtipný! Směju jak blázen,“ z nosu mi kapalo, jak mi déšť stékal po kapuci do obličeje.                                                                                                 

„Tak je to ledová princezna… A já myslel, že jde babka,“ utrousil šeptem jeden k druhému.                                                                                                        

„To je horší, než jsem myslela,“ utrousila jsem si pro sebe a pak se na ně obrátila: „Můžu jít domů?“                                                                                        

„Co bys nemohla,“ vztyčil se Dlouhán na nohy jako na pérku a najednou nade mnou trčel jako Eiffelovka. Během toho si snaživě sundal kapuci z hlavy, snad aby mi dal najevo, že mi od nich už žádné žertíky nehrozí. Držel přitom v ruce mobil se zapnutou baterkou, takže mi zasvítil do očí a já byla už zase oslepená jako vykopaný krtek. Tiše jsem zaklela, dotápala jsem po paměti ke schodům a chtěla se chytit zábradlí, jenomže v ten moment jsem sáhla na něco slizkého s podivnou strukturou. Vyděšeně jsem střelila pohledem po své ruce a uviděla pod ní psí tlamu. Můj jekot v tu chvíli prořízl tmu jako siréna. Dlouhán pohotově skočil po svém psovi, stáhl ho za obojek pryč a mantroval přitom, jako by šlo o život: „Nekřič, nic ti neudělá, jen je zvědavá. Nekřič, ticho prosím tě, nic se neděje, ticho…“                                                      

„Ježíš, to je hysterka!“ zvolal jeho kumpán, který se lekl a vystřelil ze svého teplého místečka na schodu, jako by mu hořela koudel za zadkem.          

„Drž hubu, Johny,“ napomenul ho Dlouhán.                                               

„Proč mi nadáváš, vole?“                                                                                

Znechucená ze všech a se srdcem až v krku, jsem využila chvíle, kdy se handrkovali, abych se dostala ke dveřím, a rychle jsem strkala klíč do zámku, když jsem ucítila zatahání za rukáv. Prudce jsem se otočila, připravená vrazit mu ten klíč do břicha, pokud mi nedají pokoj, ale byl to Dlouhán, který jednou rukou držel psa daleko ode mě a Berta a druhou se mě pokusil zadržet. „Počkej, nezlob se. Já jsem Lukáš,“ natáhl ke mně ve smírném úmyslu pravačku, kterou mě právě zaškubal za rukáv. Nechtěla jsem se s nimi zdržovat a už vůbec ne se kamarádíčkovat. Jeho výraz byl ale neústupný, a tak nějak… odzbrojující. Bylo mi jasné, že by pro mě bylo hodně nepohodlné ba dokonce nebezpečné si je znepřátelit. A tak jsem mu podala ruku: „Běta.“           

„Fajn Běto,“ usmál se, pustil psa, který teď klidně seděl, napřímil se a vytáhl z kapsy malý balíček. „Dáš si teď s námi práska? Bude to naše dýmka míru.“                                                                                                                                     

Nakrčila jsem čelo a nedůvěřivě se podívala na ten poklad, který mě praštil do nosu, jen co to vytáhl. „Ne, díky, trávu nehulím,“ odmítla jsem bez zaváhání a měla jsem co dělat abych uhlídala svůj výraz, který mě lákal obrátit oči a ohrnout nos. Co jsem od nich čekala.                                                  

„Tak aspoň tohle,“ prostřídala místo v jeho ruce krabička camelek.      

„Možná jindy,“ nechala jsem ho v naději. „Zmokla jsem, spěchám domů.“                                                                                                                                       

„Dobře, tak příště,“ schoval spokojeně své nádobíčko do kapes. Rychle jsem odemkla a zapadla do dveří.                                                                               

„Nehulíš vůbec, nebo jen někoho?“ zaslechla jsem, než za mnou bouchly dveře. To neřekl Lukáš, jak už znám Dlouhánovo jméno, ale ten blboun Johny.                                                                                                                      

Na chodbě jsem se srazila s bábinou, už mě netrpělivě vyhlížela. „Jsi v pořádku, Bětko?“ zajímala se. „Slyšela jsem křik, ale když jsem ti vyběhla na pomoc, viděla jsem, že se s nimi bavíš.“                                                                              

„Ano, všechno je v pořádku.“ Bábina skutečně držela v ruce váleček na těsto, což mi vyvolalo úsměv na tváři.                                                                       

„Bětko, prosím tě, raději se s těmi kluky nekamaraď, oni se před tebou budou tvářit jako beránci, ale věř mi, dostanou tě tak akorát do problémů. Buď opatrná…“                                                                                                        

„Nebojte se paní Modrá. Já vím, co jsou zač,“ uklidnila jsem ji s úsměvem. Mezi dveřmi jsem jí předala na kost promoklého, a ještě trochu vyděšeného Berta. Zkontrolovaly jsme ho, naštěstí se při svém nedobrovolném akrobatickém vystoupení, které jsem způsobila já vodítkem, nezranil, a tak jsem ho s čistým svědomím mohla opustit. Přijala jsem s poděkováním od bábiny zabalenou bábovku a už jsem si to rázovala k sobě domů.