4

Příští ráno se opakovalo jako přes kopírák. Šimon byl v koupelně, sprchoval se a holil, pak na sebe našplíchal nějakou velmi ostrou vůni. „Zdál se ti zase nějaký sen?“ vybafl na ni pobaveně zpoza dveří, když uslyšel, že štrachá v kuchyni.  

„Ne,“ odpověděla a pokračovala v přípravě kávy a snídaně.                   

„Mě nedělej, já už odcházím.“                                                                        

„Co?“                                                                                                                  

„S Radkem si skočíme před otvíračkou na snídani do Mekáče.“             

„Dobře,“ přemlouvat ho nebudu, pomyslela si, a schovala druhý šálek a vejce do lednice.

Když konečně odešel, dala se do úklidu. Šimon si po sobě neodnáší ani nádobí, natož aby ho umýval. Má za to, že když je z ní na dobu neurčitou žena v domácnosti, tak tu bude udržovat pořádek, aby aspoň k něčemu byla. Dala se do zevrubného úklidu dvoupokojového bytu, který je jeho.            

Přistěhovala se k němu, když ho měl koupený už pět let a byl čerstvě po rekonstrukci, a i když je ryze jeho, roky se podílí na splácení hypotéky. Půl na půl, je to férové, tvrdil. Kolik myslíš, že bys platila v podnájmu? Tohle je aspoň naše. Ale přitom jakékoliv návrhy na změny na zkrášlení nebo usnadnění provozu domácnosti z její strany byly předem zamítnuty. Pojem naše se používal v případě poplatků, jinak neplatil. Klaudie nenamítala, byla ráda, že se tak brzo spolu sestěhovali. On si ho, ještě než spolu chodili, zařídil nábytkem se slevou přes známého, který pracuje v Ikei, a zrekonstruoval. Pokud by se ale chtěl čepýřit autem, to by u ní narazil, protože ho z většiny zaplatila a taky vybrala ona, ačkoliv on s ním teď jezdí každý den do práce, takže ho nemá k dispozici. Je rok bez příjmu, má jen dávky a nemocenskou, proto Šimon tak vyšiluje, rázem přišli o jeden celý plat a sotva vyjdou.                                                         

Po hodině práce ji zastavila ostrá bolest v kříži vystřelující až do pravého chodidla. Nohu měla v křeči. Zrovna v kleče umývala spodní skříňky kuchyňské linky a troubu u sporáku, když ji to zaskočilo. Přišlo to tak náhle, nezaznamenala žádnou výstrahu značící, že je nejvyšší čas přestat. Sotva mohla od bolesti popadnout dech, shrbená se po čtyřech odšourala k posteli, vyškrábala se nahoru a svalila se na ni jako ztuhlý důchodce. Ne, v takovém stavu ještě nemůže začít pracovat, co kdyby se tohle, proboha, stalo v práci. Všechny by vyděsila a ta ostuda! Hned by měla padáka, tohle si žádný zaměstnavatel nelajzne. A kromě toho, asi by si ublížila. Jak mu to ale jen říct? Rozejde se s ní.

Otevřela šuplík nočního stolku po své straně postele a vytáhla krabičku. Vyloupla z plata dva prášky na bolest, jeden nezabírá, když to postoupí do tohoto stádia, a spolkla ho jen tak, protože po ruce neměla vodu a vstát teď bylo nemožné. Bude to trvat tak půl hodiny, možná hodinu, než zaberou.            

Byla v pohybu, zohýbala se a napřimovala, chvíli byla shrbená, když vytírala podlahu, to je celé, neměla enormní fyzickou zátěž. Její záda nic nevydrží, posteskla si a utřela si oči. Je z ní kripl.                                                                      

Kde jsou ty časy, kdy lezla s partou po skalách, nebo se scházeli na stěně každý týden. Horolezectví byla její vášeň, začalo to v jejích pětadvaceti. Šimon se toho neúčastnil, ona měla svoje přátele, v horolezeckém klubu se všichni znají, jsou na jedné vlně a při výpravách do hor poznávala kopu nových známých a kamarádů. Bože, to byl skvělý život. Ale to zdravé jádro jsou pro ni tři nejbližší přátelé, její parta, téměř rodina. Jezdívali několikrát do roka do hor, i na celý týden někdy i dva, a věnovali se turistice a lezení.                                       

Ztratila s nimi kontakt. Ne že by se jí stranili, naopak, jen respektují její přání a nechávají jí prostor. V nemocnici, záhy po první operaci, je požádala, aby za ní už nechodili. Tolik jí připomínali, o co přišla, že je raději nechtěla vidět. Jako by to snad byla jejich vina! A to dokonce ani Danu, se kterou si byla nejblíž. Kamarádi jí čas od času napíšou a ptají se, jak se má a jestli se nechce s nimi vidět. Ne, nechce. Zatím ne. Odpovídá jim, že se na to ještě necítí, že ještě není připravená. Sejde se s nimi až bude moct vytáhnout lezecké vybavení, jinak to nemá smysl.                                                                                                                      

Prášky zabraly, na chvíli usnula. Když se probudila, bylo krátce po poledni, spala asi hodinku. Cítila se dobře, protáhla se, rozcvičila se jemně podle instrukcí rehabilitační sestry a nic ji zásadně nebolelo tak, že by ji to omezovalo v pohybu. Je čas splnit svůj každodenní úkol pět tisíc kroků a vytáhnout paty z domu.                                                                                                                                    

Měla rázem dobrou náladu, a tak se trochu vyfikla. Učesala si polodlouhé blond vlasy, s viditelnými plavými odrosty u pěšinky, zvýraznila řasenkou své hnědozelené oči, trošku napudrovala obličej a použila rtěnku. Na krk si pověsila perlové korále, které má po babičce, a prolétla skříň, kde si před nedávnem prohodila na ramínkách zimní věci za letní. Vytáhla bílé košilové šaty dlouhé až po kotníky, s tříčtvrtečními rukávy a jemným vzorem lučních květin. Oblékla si je a vzhlížela se v zrcadle na skříni trochu překvapeně. Zaostřila na vzorek a uvědomila si, že ty květy dosud neviděla, odjakživa měla za to, že je to jen nějaký drobný barevný vzorek. Jak je možné, že si toho milého motivu nevšimla, když je kupovala? Je snad úplně praštěná. Prostě se jí líbily na první pohled díky délce a střihu a bílé barvě, která jí sluší, zkusila si je v kabince a hned si je bez váhání koupila. Od té doby je měla na sobě jen jednou, když si vyrazili se Šimonem na oběd do města. Na jejich po úrazu první rande do společnosti bez berlí.                                                                                                                            

Cítila se zase jako žena. Aspoň tak vypadá, když jí není. Když nemůže mít děti, není ve skutečnosti žena. Opravdu to tak vnitřně cítí? Zapochybovala o tom. Není to pravda, je žena jako každá jiná. Minimálně se tak teď cítí, a i tak vypadá.                                                                                                                                 

Hodila si městský batůžek, který nosí na nákup na záda a zamkla byt. Kabelky nenosí, ne ty na rameno, může si dovolit jen malé a lehké přes hlavu a do těch se nic nevejde kromě mobilu a klíčů. Tohle maloměsto se dá obejít křížem krážem za půl hodiny, když to přežene, takže aby splnila denní limit kroků, vezme to do obchodu obloukem přes lesopark a kolem řeky Vltavy. Je tam odpočinková zóna, studenti tam piknikují anebo se topí ve skriptech. Nebyla jiná, před více než deseti lety. Občas vyčítá Šimonovi, že by se měl chovat rozumně na svůj věk, ale ona má už taky třiatřicet a někdy se cítí vystrašená jako malá holčička.                                                                                                                 

Řeka protéká jen kousek za malinkatým sídlištěm, takže to Klaudie vzala zkratkou po pěšině pejskařů na stezku do lesoparku. Prošla se asi kilometr trasou vedoucí lesem, než se dostala do takzvané odpočinkové zóny parku. Byla to nakrátko posečená louka podél řeky, kde se lidé schází venčit psy, nebo se tady zdržují studenti a matky s kočárky. Našla volnou lavičku a s úlevou se posadila. Vytáhla telefon, aby zkontrolovala krokoměr. Dva tisíce tři sta pět. Je skoro v půlce. Když si teď chvilku posedí, odpočine si, bude moct nachodit ještě dvakrát tolik, dnes se na to po tom zdřímnutí cítí.                                               

Chvíli seděla s opřenými zády, pozorovala okolí a relaxovala. Rázem zapomněla na všechno a ponořila se do toho krásného prostředí. Protože byl květnový všední den krátce po poledni, ještě zde nebylo tak živo, jak bývá odpoledne. Užívala si klid, ale ani ruch ji nevadí. Doma má klidu až nad hlavu, je tam pořád sama. Společnost jí dělá Kuba, ale ten malý gekončík nemluví, a navíc je to noční ještěrka, takže se ani moc nehýbe. Může se mu svěřit, ale samozřejmě se od něj odpovědi nedočká, i když na ni vždy jaksi vědoucím způsobem moudře vzhlíží, z umělé stěny svého luxusního terária.                                        

Luxusní ho nazývá Šimon. Tvrdí, že by chtěl mít taky takový bejvák s vyhříváním a solárkem, s imitací džungle, kde se může kdykoliv zašít, aby na něj nebylo vidět. Navíc žrádlo až do huby. Klaudie by byla vážně moc zvědavá, jak dlouho by se mu líbilo mezi hlínou, naaranžovanými větvemi a záplavou umělých listů a imitací horniny na stěně. O tom dost pochybuje, že by Kubovi kdy ještě záviděl. Říká to jen proto, že gekončíka nemá rád a cvrčky, kterými se živí, ještě míň, nejradši by ho prodal. Nikdy ho nekrmil, natož aby tam strčil ruku a vyměnil mu vodu. Na druhou stranu si chválí, že to je působivá dekorace do obýváku.                                                                                          

Bylo teplo, akorát na koupání. Seděla napůl pod stínem stromu a přes větve pohupující se v jemném větříku na ni prosvítalo sluníčko. Nastavila tvář k nebi a užívala si slunce hladící ji na kůži. Dřív tak ráda chodila plavat. Trávila u přehrady každou volnou chvilku, miluje opalování a cachtání se ve vodě. Přestože má plavé vlasy a celkově je nevýrazný typ, chytala bronz odjakživa velmi dobře. Kamarádky jí vždy záviděli, jak je snědá už tak brzy z jara.                            

To bylo dřív. Nebyla u vody dva roky. Možná letos se konečně odváží odhalit se v plavkách vcelku. Stydí se, má na trupu velké jizvy, jedna se táhne až přes pravou kyčel a po noze dolů, lidi na ni budou zírat. Šimon stejně nemá rád koupání, musela by jít s kamarády z party, jako dřív. S Danou, Lukym a Vojtou. Aspoň s Danou by mohla, před kluky se ještě necítí. Ale Dana o těch jizvách neví, bude se divit. A u vody potkají spoustu známých, vždyť byla učitelka v jediné místní základce, takže ji budou chtít pozdravit, protože ji dlouho neviděli a všichni ví, co se jí stalo a proč už neučí a budou se vyptávat nebo ji přinejmenším za zády drbat… Možná to bude lepší odsunout na léto. Možná až na to příští léto.                                                                                                                                  

Ale to všechno by zvládla a po počátečním ostychu by dokázala hodit za hlavu, kdyby tu nebyl ten problém s přáteli z lezecké party. Chtěla by je vidět, ale brání ji v tom velké psychické zábrany. Jednoduše strach. Za prvé nechce, aby ji litovali. Za druhé nechce poslouchat, kde všude letos a loni byli a kam se ještě chystají… Zároveň je nechce uvádět do rozpaků, aby o tom před ní mlčeli. Prostě to nemá řešení. Proto bude lepší se s nimi nevidět, dokud se sama nevzchopí. Dokud nebude dost silná připustit si, že o tyhle výpravy přišla možná navždy. Zároveň v koutku duše věří, doufá, že jednou na ně vyrazí společně. Vylezou si její oblíbenou skálu za městem, Káča jí říkají, protože vypadá, s notnou dávkou fantazie, jako by ji nějaký obr zakroutil. Konečně se trochu uklidnila a přestal jí hlavou vířit kolotoč rozjitřených myšlenek bez hlavy a paty. Na krátký okamžik se se zavřenýma očima zasnila. Vlastně netuší na jak dlouho, úplně se ponořila do světa vzpomínek a snů.                                                                       

Když otevřela oči, už se celá koupala ve sluneční záři. Muselo to být déle než na okamžik, když slunce tak postoupilo. Park byl stále poloprázdný, na novém asfaltovém koberci bruslilo pár mladých na kolečkáčích, a podél břehu si povídali čtyři pejskaři, zatím co jejich psi s vrčením a poštěkáváním dováděli ve vodě. Idylka, pomyslela si.                                                                                      

Pomalu se zvedla a ostré bodnutí v kříži ji na okamžik ochromilo. Seděla moc dlouho v jedné poloze. Rozpohybovala se menšími pomalými krůčky, až její záda a svaly povolily, a následně vykročila běžným tempem, přestože cítila stálou bolest v oblasti beder a kyčlí.  Dalo se to snést, uvědomuje si, že to asi přehnala při úklidu, proto se to teď ozývá, takže není důvod se znepokojovat. Přejde to, dnes večer, nebo za dva dny. Možná to nebude tak zlé a už příští rok bude moct taky vytáhnout kolečkové brusle, pomyslela si s věřícím a zasněným úsměvem. Je jí jen třicet tři, má život před sebou. Nebude si zařizovat částečný invalidní důchod, ani žádný jiný, protože se nebude do budoucna omezovat. Bude jako dřív, už brzo, cítí to v kostech. To by měl Šimon jednou pro vždy pochopit.                                                                                                                             

Odbočila na rozcestí na chodník vpravo směrující z parku do centra. Sem tam se za ní někdo zvědavě ohlédl. Když to bylo už poněkolikáté a nebyli to jen muži, raději si zkontrolovala obličej v displeji mobilu. Všechno v pořádku, tak to bude těmi šaty, pomyslela si.                                                                      

Po běžném nákupu v potravinách navštívila drogérii vedle. Šimon si nepřeje, aby si přestala barvit vlasy, ale ona to vidí jinak. Dlouho nad tím přemýšlela a cítí, že její vlasy potřebují odpočinek, nikoliv další mučící dávku chemie. Mohla by použít tmavší odstín a koupit si přírodní barvu, ale má už z minulosti ověřené, že tmavé odstíny ji nesedí. Nakonec to vymyslela. Udělá si po svém a koupila si světle plavý přeliv. Šimon nebude mrmlat a ona získá čas, aby si to sama mohla ještě rozmyslet, kořínky se zatím trochu zregenerují. Kdyby nezměnila názor, přeliv se po pár týdnech vymyje a ona bude mít svou barvu vlasů, v opačném případě se začne zase barvit klasickou blond. Do košíku přihodila ještě vitamíny na vlasy, ty nejlevnější, co měli v nabídce.                     

S nákupem v batůžku se vracela domů přes město a přemýšlela, jestli má všechno. Chystala se dnes uvařit zapečené brambory, jak je má Šimon rád a podle receptu, který ji naučil. Proti tomu snad už nemůže mít žádné výhrady. Stále ji pobolívala pravá noha v kyčli, a tak to nepokoušela zdlouhavou chůzí domů, zároveň autobusem si to zkrátit nechtěla, má přece svůj denní limit kroků. Městečko bylo na své možnosti docela zalidněné, ve školním roce je zde hodně vysokoškoláků a studentů na kolejích. Je to mladé město, večer to tu žije a Klaudie z toho má radost. Ráda sleduje ten cvrkot, a ještě radši se jej účastní. Poslední dva roky tedy jen výjimečně, to když si vyrazí někam do kina nebo večer na víno, buď sama s Alenou, nebo v párech, Klaudie s Šimonem a Alena s Radkem, když seženou hlídání. Vždy je to ale upjaté a někdy po pár skleničkách dojde k hádce, obvykle mezi Alenou a Radkem, ale stává se, že se i Šimon před kamarádem utrhne ze řetězu. Klaudie se obvykle v takové společnosti nudí, jen přikyvuje, nedostane se ke slovu a ani nechce, a v myšlenkách utíká do minulosti, do časů, než poznala Šimona, kdy si chodívaly sednout každý týden s Danou, a někdy i s Lukášem a Vojtou na drink. Nebylo to tenkrát nějak lepší? Asi to je tím, že byla mladší a nezaplňovala si hlavu tolika zbytečnými starostmi.                            

Prošla rušnou pasáží a na konci přešla přes silnici na zelenou, když tu ji zaujal květinový stánek na rohu ulice. Byl úplně jednoduchý, vlastně jen dřevěný rozkládací stůl s ubrusem a na něm byly vystavené květináče se zahradními květinami. Měly hlavně primulky a macešky. Klaudie se u stánku zastavila a nadšeně si prohlížela tu pestrou paletu zářivých barev, aniž by zaregistrovala, kdo stojí za pultem.                                                                                               

„Taky od nich nemůžu odtrhnout oči, jak jsou krásné,“ promluvila na ni mladá dívka. Klaudie na ni překvapeně vzhlédla a kriticky ji přejela pohledem. Té dívce mohlo být sotva patnáct a prodává ve stánku?                                       

„Připomínají mi jaro u babičky. Měla velkou zahradu,“ pokračovala dívka s alabastrovou pletí a havraními zvlněnými vlasy kolem obličeje.               

„Ano, mě taky,“ přitakala užasle Klaudie. Ta dívka jí přišla neuvěřitelná, jako přízrak. Čím to bylo? Tím dětským úsměvem v krásné tváři s dospělýma hnědýma očima? Tou mladickou bezstarostností, která z ní čišela? Takový opak jí samé. Klaudie se rozhlédla po pultu. Rozhodla se, že si něco koupí na okno, ale měli už dvě hodiny po poledni hodně rozprodáno. Pak uviděla kytici ve váze pod stole.                                                                                                                   

„Kopretiny?“ vyhrkla.                                                                                      

„Jsou dnes natrhané, přivezla jsem je z Beskyd.“                                       

„Cože?“ zalapala Klaudie po dechu, „vždyť to je šíleně daleko.“            

„A jak vidíte, není to na nich vůbec znát,“ usmívala se hrdě dívka.        

„Včera se mi o kopretinách zdál sen…“                                                        

„Opravdu?“ podivila se černovláska. „Tak to není náhoda!“                   

„Za kolik je prodáváte?“ Klaudie začala v tašce lovit peněženku. „Anebo víte co? Je to jedno. Beru je.“                                                                     

„Ehm, ale…,“ zamračila se dívka nespokojeně a zabodla do Klaudie oči. „No tak dobře,“ rozmyslela si to. Prohrábla si rukou vlasy, přehodila si je na stranu a sklonila se pod stůl. Klaudie uviděla, že je má dlouhé až do pasu a trošku s ní zamávala bledá závist. Byla ale motivační. Když pojede podle svého plánu, narostou jí brzo taky tak dlouhé a zdravé vlasy. Řídké cancoury s olámanými konečky budou do roka minulostí, právě se tak rozhodla.                       

Černovláska položila vázu na stůl, vytáhla z ní mokré kopretiny a začala je zručně a s nepřehlédnutelnou opatrností a něhou balit do papíru.                  

„Mám obavy, že mi v tom vedru nevydrží, než dojdu domů. Chodím pomalu,“ postěžoval si zamyšleně Klaudie. Dívka po ní loupla okem a usmála se.                                                                                                                                           

„Nevěřím, že by někomu, kdo nosí takové šaty, květiny uvadly, než je stačí dát do vody,“ pravila s poťouchlým výrazem.                                                   

Klaudie se zasmála a nedbale si uhladila tříčtvrteční rukáv šatů. „Z vás jednou bude zdatná obchodnice,“ pravila.                                                                 

Dívka na to reagovala ale ráznou odpovědí: „Nebudu prodávat, to není smyslem mého života.“

To Klaudii překvapilo a provrtala dívku očima, během toho, jak pečlivě balila květiny. Civěla na ni a měla sto chutí se jí zeptat, co je tedy smyslem jejího života? Moc ráda by věděla co to je, protože ona, ani ve svém věku, to neví. Dokonce v sobě nemá ani náznak naděje, že by to v nejbližší době mohla zjistit. A ta holka, která vypadá, že teprve nedávno dochodila základku, v tom má prý zcela jasno. Nechtěla být ale nezdvořilá, a tak se jí na nic neptala.                                                                                                                                

„Myslela jsem to vážně, neuvadnou vám,“ zopakovala dívka, když dokončovala balící práci a na papír už jen lepila lepící pásku.                                         

„Nejsou doufám umělé,“ znejistěla Klaudie po její poznámce, a říkala si, že je možná už tak nemožná, že to nepoznala. Proč by ale byly ve vodě, že…               

„Ne!“ vybuchla dívka smíchy, až si musela skrýt dlaní ústa. „Chtěla jsem tím říct, že jsou odolné. Vyrostly v tvrdých podmínkách, jsou divoké, ne šlechtěné ze zahrady. Navíc jsou výjimečné. Babička mě učila, když jsem byla malá, že ty naše z palouku za domem, jsou kouzelné, a když si jednou nebudu jistá klukem, jestli jsem si dobře vybrala, mám mu je natrhat. Víte, pokud zvadnou dříve než za deset dní, stane se to jen proto, že se do jejich blízkosti dostane sobecký a nepříliš dobrý člověk. Jak jsou na jednu stranu odolné, co se prostředí týká, na druhou stranu jsou zároveň strašně citlivé na lidi ve své blízkosti. Takže kdyby o ně projevil zájem člověk, který se mi už od pohledu nezdá, nedám mu je, nikdy.“

Klaudie na ni zděšeně mrkala. Dívka jí podala kytici zabalenou v papíru a usmála se: „Vám ano, vám je dám ráda. Vás si totiž zavolaly a ty šaty, no to mě dostalo!“                                                                                                                          

„Zavolaly?“ vzala si je a v druhé ruce stále držela peněženku, ale sotva vnímala, co se děje, protože onou dívkou, jejím vzhledem a tónem hlasu, byla naprosto okouzlená.                                                                                                      

Zavolaly si ji kouzelné kopretiny, bude opravdu dobrá obchodnice.     

„Říkala jste, že se vám o nich zdálo, ne? A taky jste jediná, kdo si jich pod stolem všiml. Už máme rozprodáno, takže se tu moc lidí nezastavuje. Sto pade prosím.“                                                                                                                     

„Ano, jistě,“ Klaudie zaplatila a zmateně odešla. Kroutila přitom hlavou, co to mělo být? Neudělala chybu? Tolik peněz, Šimon se bude ptát, nechává mu doma účtenky za nákupy. Cestou se zastavila v bankomatu a vybrala ze svého účtu dvě stovky. Přihodí je do společných peněz na jídlo a tím pádem se jí na nic ptát nebude. Proboha, kdyby zjistil, že tolik peněz vyhodila za obyčejný luční plevel, zakroutil by jí krkem. V jednu chvíli litovala, že je koupila, ale pak se podívala na kopretiny v ruce a zahřálo ji u srdce. Udělala si radost, neviděla žádné luční květiny už tak dlouho, ve městě i kolem lesoparku pravidelně sečou trávu. Připomnělo jí to doby, kdy jezdila s přáteli do hor. Přičichla si k nim, ale nevoněly, přesto se jí zamotala hlava. Od té chvíle je nesla opatrně, jako by to byla kytice drahých růží.                                                                                          

Doma hned napustila ve dřezu vodu do vázy, dala do ní kopretiny a naaranžovala je na stůl v obýváku. Odstoupila o dva kroky a zauvažovala. Moc se jí to nezdá, to není dobré místo, Šimonovi se nebude líbit, že zavazí na stole. Přesto je tam nechala s vědomím, že je dá bokem, kdyby mu tam vadily.          

Začala pomalu připravovat večeři, když jí Šimon poslal zprávu ať na něj nečeká, že půjde s kluky na pivo, když má zítra volno. Schovala brambory do špajzu a žampiony, smetanu a vejce do lednice. Když bude večeřet sama, bude jí stačit chleba s pomazánkou. Vrátil se ve čtyři nad ránem, ale to pro Klaudii po těch letech nebylo žádné překvapení.