Léto v kopru 20. kapitola
20
Na zastávce před hranicemi si Eva koupila chipsy a s Jindřichem se v autobusu vzájemně krmili, Tomáš vykouřil dvě cigarety, a když Adam odešel na záchod, Markéta si navlékla pod džínovou sukni černé legíny. Jen Damián nevystrčil nos z autobusu a namlouval si, že mu to celé byl čert dlužný. Záhy si nadával, protože nechal jídlo a pití v cestovní tašce, která byla zavřená v zavazadlovém prostoru. A to bohužel i s peněženkou.
O tři hodiny později se vzbudil s akutním tlačením močového měchýře. Ležel natažený přes obě sedadla a nohy mu visely do uličky. Cítil se nekomfortně, protože netušil, kdy bude mít příležitost to dostat to ze sebe ven. Uvažoval nad záchodem ve voze, ale cestou by všechny vzbudil a po svém extempore, kdy pobavil celý autobus, nechtěl na sebe upozorňovat.
Vytáhl si z uší sluchátka a rozhlédl se. Kolem byla tma a z okýnka se daly tušit jen hluboké lesy a temně modré, jasné noční nebe. Bylo krátce po půlnoci, vypadalo to, že všichni za doprovodu tlumeného hučení motoru podřimují, přesto v tichém prostoru zaznamenal štěbetání. Otočil se neslyšně doprava a škvírou mezi sedadly viděl, jak se Lída a Markéta natahují k sobě přes uličku, obě s mobily v rukách. Displeje jim ozařovaly obličeje a něco si zapáleně ukazovaly.
Opřel se bokem, zůstal v poloze napůl rozvalený s levou nohou vystrčenou do uličky, a s nosem nad sedadly sledoval, jak si Markéta přidřepuje k Lídě a obě teď hledí do jejího telefonu.
„Koukej, ten je!“ To byla Lída. V ten moment Tomáš hodil za hlavu předstírání spánku a loupl okem po Lídině displeji. Když zjistil, že nejsou na Tinderu, ale že se jedná jen o fotky nahých celebrit, zavrtal se do mikiny a zavřel oči. Pokračovaly v šepotu.
„Ten je velký!“ zaznělo v meziřečí. Hbitě vykulil oči, ale dívky se na něj dívaly a smály se, takže se, uražen, definitivně odvrátil tváří k oknu. „Bručoune,“ popíchla ho Markéta.
V tu chvíli autobus prudce zabrzdil, až brzdy zaskřípěly. Markéta se v uličce neudržela v podřepu, přikrčená se pokusila vstát, ale setrvačnost ji vyhodila vpřed. Pohotově se zachytila nejbližšího opěradla, ale zakopla o jakousi překážku v uličce. Damián vyhekl, protože mu překroutila nohu, ale to už se Markéta, s rukama napřaženýma před sebe, kácela jak dlouhá, tak široká na nejbližší sedadla, bez schopnosti ovlivnit, kam letí.
Damián jen nevěřícně sledoval, jak se na něj Markéta vrhá, ruce natažené před obličejem – jen o fous míjí gelové nehty jeho levé oko – dopadá jimi na jeho hrudník a rozepíná mu zip od mikiny, a zároveň se obličejem bezvládně boří do jeho rozkroku.
Prudce sebou trhl a pokusil se ji zachytit, ale došlo k tomu příliš rychle. Chytil ji tedy aspoň za lokty a pomohl postavit se na nohy. Chvíli tápala, než nabyla ztracené rovnováhy a sebeúcty. Pak se mu vyškubla a naštvaně procedila: „Doufám, že ses dobře bavil!“
Urovnala si pramen vlasů z obličeje a s pevně sevřenými rty se odpotácela na své místo.
„Člověče, ani ne,“ opáčil za ní. „Počítám minuty do zastávky a ty mi ještě skáčeš po poklopci.“
Někdo vzadu se zasmál.
„Nezajímá mě to,“ vyplivla šeptem.
„Omluvu přijímám.“ Prohodil přes rameno.
Smích ho záhy přešel, když chtěl pokračovat v poslechu hudby a zjistil, že mu někam spadla bezdrátová sluchátka. S nadávkami si klekl do uličky a s baterkou na telefonu po nich pátral po zemi mezi botami a pod sedadly. Našel bohužel jen jedno.
…
Brzy ráno autobus zastavil na parkovišti u malé benzínky a restaurace opodál, na italském území. Řidič před výstupem oznámil do mikrofonu, že následuje hodinová pauza. Právě svítalo, pohled na šedivé hory ozářené purpurovou září byl fascinující. Rudý kotouč na pozadí obnažených špičatých vrcholků Alp, pomalu šplhal vzhůru po nebi a cestou měnil svůj šarlatový plášť za jemnější oranžovožlutý. Noc ustoupila dni a nebe vítalo procitající slunce barvami léta.
Markéta energicky vyskočila z autobusu a přidala se ke skupince nadšenců s fotoaparáty u výhledu. Damián naopak skupinu opustil a běžel navzdory ztuhlým končetinám k nejbližšímu křoví. Poslední hodiny se mu kroutily snad i palce na nohách. Přesto si neodpustil pohled vzad, když si všiml, kam míří Adam. Udělali si s Markétou romantickou fotku se žhavým obzorem na pozadí a pak odkráčeli do restaurace. Tiše zaskřípal zuby.
Když si ve stínu křoví ulevoval, co čert nechtěl, procházeli kolem muž a desetiletý chlapec. Damián se po nich zboku ohlédl, protože na jeho vkus šli příliš blízko a on by rád měl soukromí. Poznal, že jsou z jeho autobusu.
„Tati, to je ten pán z té „veselé party“,“ ukázal na něj bystrý chlapec prstem.
„Ticho Martínku,“ položil mu otec ruku na záda a uspíšil jeho přechod kolem Damiána. O kus dál se zastavili, aby se věnovali stejné činnosti.
Když Damián skončil, hodil si na hlavu kapuci od mikiny a vrátil se ke zbytku „veselé party“ na odpočívadle. Čekali tam Jindra, Tomáš a Eva. Spíše aby se uklidnil, než že by věřil, že mu to pomůže, začal si protahovat celé tělo jednoduchou rozcvičkou.
„Náročné, co?“
Damián v předklonu, se špičkami prstů dotýkajících se palců na nohách, se zarazil, napřímil a podíval se na Jindru, který ho zvědavě pozoroval. „Kurva náročné,“ odpověděl mu. „Jak tam můžete sedět ve dvou?“
Jindra pokrčil rameny, v tu chvíli se přihnala Eva a strkala Damiánovi do dlaně tabletku. „Co to děláš? Co to sakra je?“ Odtáhl se.
„Kinedryl. Myslela jsem, že ti je špatně. Vypadáš hrozně.“
„Potřeboval by aspoň dva, aby se začal podobat člověku,“ křenil se Tomáš.
„Bolí mě hlava, protože jsem poslouchal hudbu z jednoho sluchátka. Jen potřebuju něco sníst a taky obrovskou kávu, ale zapomněl jsem si všechno v báglu. A bez obav, Tommy, ty máš taky ránu.“ Zabručel a nasadil si sluneční brýle, které vytáhl bůhvíodkud.
„Hlavně že tohle sis v kufru nezapomněl. Sluneční brýle jsi přes noc v autobusu jistě upotřebil,“ poznamenala jedovatě Eva.
„Věděl jsem, že je budu potřebovat ne během, ale po příšerné noci v autobusu,“ objasnil a shlížel na ni jako agent.
„Tak pojďme na snídani. Dáš mi to pak ty hlavo děravá.“ Plácl ho po rameni Tommy a společně zamířili do restaurace.
Líbí se Vám příběh o Damiánovi a chtěli byste knihu celou a hned? :) Mrkněte sem:
