21

Krátce před polednem byli na místě a po schůzce s delegátkou se mohli ubytovat. Damián opět až teď zjistil, jak bylo od něj hloupé nepídit se po informacích. Zřejmě by si jinak dovolenou rozmyslel. Měli objednané dva apartmány, jeden dvoulůžkový s přistýlkou a druhý dvoupokojový. Markéta si vybojovala přistýlku s výmluvou, že nemůže být na pokoji s mužem, jak by v Přemkových očích vypadala. Všichni to chápali. Všichni, kromě Damiána. Ten dlouho bobtnal tichým vztekem, který se vyšrouboval až na hranici únosnosti, kde nakonec přetransformoval v nešťastnou rezignaci doprovázenou sebelítostí, která byla zakončena letargií. Měl pokoj s Adamem.                                                                          

Mlčky vešel, doufal, že i Adam bude mlčet. Že bude zticha celý týden jinak… Jinak se z Damiána stane vrah neviňátek. Praštil taškou o zem, a sebou do jedné ze dvou postelí.                                                                                                   

Právě přemýšlel nad tím, že si vezme od Evy číslo na delegátku a optá se, jestli je možné zaplatit si jiný apartmán jen pro sebe, uvítal by i stan na balkoně, když tu Adam vyzkoušel jeho trpělivost tím, že promluvil.                

„Jakou část skříně chceš? A mám to brát tak, že postel sis vybral?“      

Adam se snažil být milý, chtěl být přátelský, aby byl všemi milován a neměl tu konflikty, vždyť je z nich nejmladší a nejmenší. Damián to z něj cítil a o to víc mu hýbal žlučí.                                                                                                           

„Je mi to jedno,“ zavrčel v odpověď a vstal, aby přešel ke své tašce.    

„Dobře.“ Adam se pohroužil do myšlenek, a přitom si civilizovaně vybaloval svůj kufr a oděv pečlivě skládal do skříně, když tu ztuhl uprostřed pohybu, protože uviděl, co dělá jeho spolubydlící. Damián zvedl svou tašku nad postel, obrátil ji vzhůru nohama a vše vysypal na hromadu. Nic nahlas nekomentoval, viděl totiž Damiánův zaťatý výraz.                                                         

Do pokoje jim náhle vpadla Markéta v dlouhých šatech, které byly tak lehké, že pod nimi prosvítaly černé dvoudílné plavky.                                             

„Ty si sem vletíš, jako doma,“ vyplísnil ji, aniž by zvedl oči. Přehraboval se přitom v hromádce oblečení, jídla a kosmetiky. Všeho bylo příliš málo, ale ani Markéta nic nekomentovala nahlas. Místo toho k němu přikročila.    

„Promiň, jen ti jdu vrátit tohle.“ Natáhla k němu dlaň s bílou věcí.       

„Moje sluchátko! Kde bylo?“ Konečně něco, co mu zvedlo náladu.       

„Našla jsem ho… bylo… prostě mi spadlo…”                                                

Hleděl na ni víceméně nechápavě ale trpělivě.                                          

„Prostě jsem ho měla v podprsence,“ vymáčkla ze sebe, po dlouhém hledání slov.                                                                                                                       

Stále na ni nechápavě zíral, dokud si jeho unavený mozek nevybavil noční příhodu.                                                                                                                     

„Aháá!“ zasmál se a dodal: „Tak hlavně že bylo v bezpečí.“                    

„Jak se tam dostalo?“ ozval se Adam.                                                          

„Na to seš moc malý. A lepší to už nebude.“                                                              

„Damiáne, můžeš být trochu milejší? Nemůžeš lidi urážet.“                   

„V poho,“ řekl Adam. „Vidím, že jdeš k moři?“ Přejel Markétu nadějeplným pohledem.                                                                                                

„Jasně, nebudu přece ztrácet čas, máme na to jen deset dní! Čekám, až někdo půjde se mnou. Eva s Jindrou prý přijdou později a Tomáš s Lídou se zavřeli v pokoji, takže…,“ pokrčila rameny.                                                                 

„Já můžu. Jen na sebe hodím plavky,“ vyskočil Adam a už modré bermudy žmoulal v rukách.                                                                                                    

„Prosím tě, neházej je na sebe tady.“ Ukázal Damián vztyčeným palcem do dveří od koupelny, jelikož věřil tomu, že Adam je ve své přehnané snaživosti schopen všeho. Když v ní Adam poslušně zmizel, usadil se na postel, rozhrábl rukou obsah své tašky a našel řízek od Marcely.                                

Zrovna se do něj zakusoval, když se ho zeptala: „Ty s námi nejdeš? Vidím, že nemáš nic na práci.“                                                                                            

Zpříma na ni pohlédl a měřil si ji očima. Dlouze a zkoumavě.                

„Proč se mě ptáš, když o to nestojíš? Jako s dovolenou,“ nesrozumitelně zamumlal s plnou pusou. Lehce zaskočená, si teď na oplátku prohlížela ona jeho. Ani nevěděl proč, ale znejistěl. Proč? Konečně se jí otevřeně na to zeptal. Přesto byl rozhozený, když se na něj takhle zkoumavě dívala. Věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. Něco v ní vře a souvisí to s ním.                                  

„Tak to není. Kdybych nestála o to, abys s námi jel, neptala bych se tě. Všechno si moc zabíráš,“ pravila nakonec.                                                                 

Tak takhle! Damiána to nadzvedlo. Cítil, že věci chytře obrací proti němu.                                                                                                                                        

„Tak já si všechno moc zabírám? A nemám k tomu snad tak trochu důvod, být prozíravý po tom všem?“ opáčil, než polkl, a jak byl v rozčilení, zaskočilo mu. Rozkašlal se, ale zdálo se, že se sousto v krku uhnízdilo a nehodlalo se teplého místečka vzdát.                                                                                                     

Markéta nad ním stála s rukama v bok a scénu jen chladně sledovala. „To máš z toho, že tak hltáš. Všeho máš pořád málo, od ostatních jen bereš a nedáváš nic, nakonec se tím vším jednou zadusíš.“                                                          

Damián cítil, že začíná rudnout a že to sám nezvládne. Nezbylo mu než doufat, že mu teď jeho jediná naděje na záchranu nebude líčit duchovní symboliku zaseknutého řízku v krku a dávat mu co proto za všechny jeho opravdové i domnělé hříchy, kterých se dopustil a dopustí. Koneckonců mu zaskočilo kvůli ní. Už začínal mít o sebe strach a odhodlával se, že se ji pokusí odprosit, když ho najednou srazila k zemi rána do zad jako od Hellboye. Téměř mu rozdrtila žebra. Stačila jen jedna, aby zatoulané sousto vyskočilo z krku a dopadlo na zem k jejím nohám v žabkách. Damián před sebou uviděl uslzenýma očima Jindřicha s těmi typickými blond kučerami, špičatou bradou a dlouhým nosem, jak stojí proti Markétě a propaluje ji vyčítavým pohledem. V jeho očích vypadal v tuto chvíli jako Bůh, nebo jako archanděl Jindrachiel. Pak beze slova odešel.             

„Běžte sami,“ řekl Damián, když Adam vyšel z koupelny. „Já si jdu lehnout. Vzbuďte mě za týden.“