23                                                                      

V sedm večer vyzvedli Markétu. Když vyšli vstříc večerním ulicím, byla za královnu. Nejen tím, jak vypadala, jak jí to slušelo, ale protože cítila na sobě zájem obou mužů. Postavila se doprostřed a oba chytila za rámě jako své bodyguardy. Pravda, musela uznat, že Adam moc respektu nenažene, ale cení si toho, jak si dal na sobě záležet. Slušelo mu to a cítila z něj vůni, která jí je odněkud povědomá.                                                                                                                                        

Pouze Damián skutečně věděl, jak probíhala Adamova pečlivá příprava. Půl hodiny se sprchoval. Poté se holil, Damián netušil, co si holí, jeho tvář je jako dětská prdelka a je si jistý, že ochlupením nepoznamenaný je i zbytek jeho těla. Půjčil si kolínskou od svého bratrance, Damián mu svoji nedal, jak by to vypadalo, kdyby voněli stejně. Poté ve skříni donekonečna přebíral svých pět triček a když si jedno z nich vybral, už bylo téměř sedm a Damián se teprve dostal do koupelny. Jen naštvaně otevřel okno, když se Adam přehnaně sprejoval laciným deodorantem, hodil na sebe tričko a džíny a šli.                    

Když procházeli apartmánem, Jindra právě v kuchyni chystal dva zmrzlinové poháry a Eva zapalovala svíčku na stolku na balkóně. Pomyslel si, že je nejvyšší čas vypadnout.                                                                                                   

„Ještě že jsem šla ven, Tommy a Lída se před chvílí zavřeli v koupelně.“ Ušklíbla se Markéta.                                                                                                     

„Ani mi nemluv. U nás to vypadalo stejně, akorát se to chystali dělat na balkóně,“ opáčil poněkud zveličeně Damián.                                                         

„Nespěchejme tak,“ postěžoval si Adam na rychlou chůzi. „Ty spálená záda a nohy mě strašně bolí.“                                                                                        

„Ušli jsme sotva dvacet metrů. Pomůže to, když tě kopnu do zadku?“ 

„Damiáne,“ napomenula ho s významným pohledem. Když se po ní ohlédl, zakoulela na něj očima. Odpoledne jí něco slíbil, byla to podmínka, pokud si spolu měli večer vyjít. Na důkaz toho, že je s tím srozuměn a bude jejich úmluvu dodržovat, přikývl a řekl Adamovi mírně:                                                 

„Zpomalíme, když si to přeješ.“                                                                     

S Adamem to škublo, jako by strčil prsty do zásuvky.                               

Markéta se jich pustila a spokojeně vyběhla vřed přes silnici. Damián na ní mohl oči nechat. Líbily se mu její dlouhé, rozpuštěné, havraní vlasy, vzdušná, krátká sukně a bílé krajkované tílko, připadal si jako ve snu. Navíc se konečně opálila a nesmírně ho přitahovala, jedinkrát by se dotkl její sametové kůže a pak by mohl na místě zemřít.                                                                      

„Dami,“ zvolala a Damián ucítil, jak mu jeho srdce udělalo v hrudi backflip. Odtančila směrem k malému obchůdku s plážovým zbožím, tam se zastavila u jednoho stolu a ukázala prstem: „Odpoledne jsem se tady byla podívat a vybrala jsem ti ručník.“                                                                                                            

Přiběhl za ní a vzal do ruky barevnou osušku, na kterou ukazovala. Rozložil ji s dychtivou zvědavostí, ale když se před ním vynořil obrázek Spongeboba, jeho vzrušení rychle opadlo jako upuštěný balónek na pouti. Otočil se na ni, snažila se to zamaskovat, ale on viděl ty cukající se koutky a pokořeně odhodil osušku na hromadu.                                                                                    

„Vypadám na to, že chci ležet na šeredné žluté houbě?“                         

„Tak se přece nebudeš urážet, byl to jen vtip.“ Prohodila vesele, dotkla se dvěma prsty konejšivě a letmo jeho paže, na vteřinu se přitom do něj vpila svýma jiskřivýma očima, a otočila se na patě. Při tom rychlém pohybu jí vlasy zavlály až k jeho obličeji, zašimraly ho na nose a on ucítil omamující meruňkovou vůni šampónu. Zabrnělo ho po celém těle, balonek byl v mžiku dopuštěn heliem a opět vesele tančil na šňůrce. Pokoření bylo hozeno za hlavu. Nasál nosem vzduch a zvedl ruku, aby se jí dotknul. Ona už byla ale u stojanu s brýlemi na druhé straně obchodu. Sebral tedy osušku a šel s ní k pokladně.     

„Ta podoba.“ Křenil se tam na něj Adam a aby si byl jist, že to jeho spolubydlící pochopil, upíral oči střídavě na osušku a na Damiána, očekávaje přitom, téměř s radostí ratlíka, odpovídající odezvu. Damián zaťal čelisti a pěst pravé ruky, ale neřekl a neudělal nic. V tu chvíli pochopil, že tohle je největší pomsta. Smazal Adamovi úsměv z obličeje, jako jarní deštík líčidla barbíně. Nešťastně opustil krámek a počkal na ně na ulici.                                                      

Protože Damián dnes na pláži slíbil Markétě večeři, zeptal se jí, když se o něco později probíjeli davem v přelidněné ulici, na co má chuť.                     

„Chci typické italské jídlo, jinak to nechám na tobě,“ usmála se na něj.                „Spaghetti?“ hádal Adam s přízvukem.                                                       

„Dala by sis pizzu?“ navrhl.                                                                             

„To bude fajn, víš, jakou mám nejradši.“                                                     

„Sedneme si do restaurace a dáme si víno,“ těšil se. Bohužel ale ani při nejlepší vůli v tuto hodinu nenašli volné místo pro tři a nechtěli dál ztrácet čas hledáním. V plánu toho měli ještě hodně. Koupil tedy dvě pizzy v krabici a láhev vína a kelímky v obchodě s potravinami, přemístili se na pláž a zužitkovali koupenou osušku, když se na ni posadili.                                                                              

Slunce zapadalo, stíny se prodlužovaly, ale ještě stále bylo dost světla. Opodál šumělo a vonělo moře. Na pláži bylo ještě pár koupajících se lidí, ale oni si našli klidné místo v ústraní. Damián otevřel bílé víno, záměrně vzal láhev bez korku, aby se nemusel starat o vývrtku, ale byla to jedna z mnoha věcí, které ho na tom štvali a posilovaly pocit zklamání. Laciné víno, pizza v krabici, sezení na zemi v písku, Adam. Vnímal, že dostal vynikající příležitost, ale selhal na plné čáře.                                                                                                                                 

„Je to tu krásné,“ povzdechla, dívaje se na obzor. Navečer, po bouřce předešlého dne, se vlny ještě zvedly a zpěněné moře šumělo za doprovodu cvrkání cikád na nedalekých stromech. V dálce se rýsovala loď a z nedalekého baru nerušivě hrála hudba a ozýval se mnohohlasný smích a zpěv.                                            

„Takže ti nevadí, že jsem tě nevzal do restaurace? Seděli bychom u stolu se zapálenou svíčkou, pili lepší víno…“ Zvedl k ní tázavě oči.                               

„Ne, vždyť mě znáš. Mě se tu líbí, je to romantický a je tu klid.“ Usmála se na něj a on zachytil její pohled ve svitu zapadajícího slunce. Rychle sklopil oči, aby si nevšimla, jakou mu to udělalo radost.                                                            

„Sežerou nás komáři.“ Máchal rukou Adam.                                              

„Naše Hermiona jistě něco vykouzlí z té svojí brašny,“ prohodil Damián, bez špetky ironie. Markéta skutečně vytáhla z velké kabelky repelent a zároveň kelímky na víno.                                                                                             

„Vezmi si taky pizzu,“ řekl mu, poté co se Adam postříkal sprejem od hlavy k patě a Jindrova kolínská tak zanikla v hlubinách minulosti.                             

„Díky, že se se mnou podělíš.“ Upíral na něj nevěřícně oči, už podruhé mu dnes večer vyrazil dech, a vrhl se po žampiónové.                                            

„Ne, ta je Markéty. Máš havaj se mnou.“ Pleskl ho po ruce a rychle dodal: „Promiň.“                                                                                                                   

„Co to s tebou je? Chováš se nepřirozeně.“                                                

„Nic, Adame, jez a važ si této sváteční chvíle.“                                           

„Celou sama nesním, rozdělíme obě na tři díly,“ rozhodla Markéta.     

Damián rozlil víno do kelímků a popřál všem dobrou chuť.                     

„Nemáš úpal?“ Nenechal se ošálit nejmladší.                                             

„Nic mi není, naopak, cítím se výborně. A zůstane to tak, pokud zmlkneš.“ Zakousl se do pizzy.                                                                                                 

„Nedal sis brko?“ Ustrnul Adam, nic nedbaje jeho rady.                          

Damiánem zatřásl vztek a tentokrát se i Markéta zasmála. Přesto odpověděl ovládaným hlasem: „Ne, Adame, nedal jsem si trávu, nemám tušení, kde bych ji tady vzal a v batohu jsem si kupodivu žádné drogy nepřivezl. Proč se na to ptáš? Připadám ti snad jako hulibrk?“                                                             

„Ne,“ zasmál se Adam a trošku se zastyděl. „Já s tím zkušenosti nemám, ale slyšel jsem, že se po brku občas lidi chovají divně.“                                       

„Podle tebe se chovám divně?“ Podal mu pohárek vína. Adam si ho vzal, lokl si a otřásl se. Evidentně nemá zkušenosti ani s pitím, ušklíbl se Damián v duchu a pomyslel si, že celá Jindřichova rodina až do zadního kolene je neposkvrněná jako panna orleánská, div že jim nad hlavami nesvítí svatozáře, vlasy na to mají.                                                                                                                            

Adam přikývl. „Jsem z toho nervózní, byl bych klidnější, kdyby ses choval normálně.“                                                                                                                   

„Máš pocit, že se chová normálně, když je na tebe hrubý a nadává ti?“ Nevěřila Markéta vlastním uším.                                                                                 

Adam souhlasně přikývl. „Vím, že to nemyslí vážně. Vlastně to mám rád, aspoň mu to můžu vrátit.“                                                                                         

„Žádný problém,“ promnul si Damián ruce, „vrátíme se do starých kolejí. Vidíš, Markét? Ten slib hodíme za hlavu, já ti to říkal.“ Markéta odevzdaně pokrčila rameny.                                                                                                                        

„Myslela jsem si, že prožijeme klidnější večer, když se nebudete hádat.“                                                                                                                                          

Adam teď vyzunkl celý pohárek a vypravil ze sebe se zakuckáním: „Chová se jako pinďour, ale nemyslí to vážně.“                                                 

„Cos to řekl?“ Naklonil se k němu Damián a obličej mu hrál pobavením. „Co jsem to slyšel? Cože? Takhle jsme mluvili ve školce. Tak takhle si nadávají šprti? Znáš vůbec nějaký sprostý slovo?“                                                    

Adam se začal přidušeně chechtat a už natahoval ruku po láhvi.           

„Ne, už ti nenaliju, podívej se na sebe, jak se chováš. Jez!“                     

Chvíli tiše konzumovali, když se Adam nepozorovaně zmocnil láhve a dolil si plnou. Tak jako předtím, to do sebe vyklopil a dusil se přitom smíchy.   

„To je víno, jestli sis nevšiml, máš si ho vychutnávat k jídlu, ne do sebe lít jako živou vodu!“ Rozčiloval se Damián, už toho měl plné zuby. Láhev byla prázdná a Markéta si dala sotva malou skleničku. Pojídají vystydlou pizzu, sedí na zemi u křoví a když zavane vítr, přinese s sebou zápach z nedalekých přenosných toalet. Celý večer od první chvíle stojí za starou belu. A teď si Adam začal nesrozumitelně prozpěvovat.                                                                                        

„Proboha, on je opilý po dvou deci! Jindřich mě roztrhne jako hada, zaručil jsem se za něj,“          bědoval.                                                                              

„To bude dobrý. Než obejdeme město, vystřízliví. Jindra nemusí nic vědět. Hlavně ať už nepije,“ uklidňovala ho Markéta. Sotva domluvila, Adam vstal se slovy, že „z tamté převlékárny vychází divné zvuky“.                                  

„Nechoď tam,“ varoval ho otupěle, ale bylo pozdě, Adam se už plížil podél zdi a zmizel ve stínu přibývajícího soumraku. Za chvíli byl zpět s protaženým obličejem. „Tak co? Objevil jsi Ameriku?“                                                 

„Ne, byli to milenci,“ odpověděl zahanbeně, posadil se a dojídal poslední dílek pizzy s ananasem.                                                                                              

„To nic, Adame.“ Poplácal ho po rameni a pak pozvedl svůj pohár do výšky: „Připíjím na našeho panice.“                                                                

„Nejsem panic,“ broukl Adam nepřesvědčivě.                                           

„To nevadí, Adame,“ mrkla na něj Markéta. „Nebyla jsem o moc mladší než ty. Je lepší si na to svoje poprvé počkat a udělat to s tím správným člověkem.“ Podívala se přitom s jakousi poťouchlostí na Damiána, který se odvrátil. Chtěl něco říct, ale jen sklopil hlavu. Před ní ztrácí sebevědomí a je to čím dál horší, pěkně ho to štve.                                                                                                       

Adam si navzdory svému stavu zachoval bystrou mysl. „Tak proto se tak dobře znáte. Vy dva jste milenci?“                                                                            

„Ne. Chodili jsme spolu a je to už dávno. Toť vše.“                                    

„Říkáš to, jako bys toho litovala,“ vztáhl si to Damián osobně. Už předtím ho popudil její skrytý pohled, který mu věnovala za Adamovými zády. Její slova, společně s tím pohledem, si rozšifroval po svém: dávej si pozor ať taky nenaletíš prevítovi. Nebo tak něco.                                                                                   

„Přece jsme si spolu užili krásné chvíle,“ vychrlil rozhořčeně, protože mu na to neodpověděla, a přitom jemu na tom tolik záleží. „Já nelituju ani jedné minuty.“                                                                                                                                            

„Protože jsem ti neudělala to co ty mě!“ Vyhrkla a zmlkla, sama překvapená svým výbuchem.                                                                                                   

„Mrzí mě to,“ řekl, a skutečně se cítil vinen. Vinen za to, že dovolil, aby se věci děly mimo jeho vůli.                                                                                         

„To vypadá na blbý rozchod. Co jsi proved?“ Uculoval se na Damiána Adam, tváře měl růžové a plavé kudrny mu ve vánku tančily kolem hlavy.        

„Věřil jsem někomu, kdo byl krysa,“ odvětil mu Damián temně. Adam zkoprněl.                                                                                                                             

„Tak dost,“ zmrazila ho Markéta ledovým pohledem. „Už jsme dojedli, půjdeme o dům dál. Ve dvanáct zavírají a musíme stihnout ještě lunapark.“ Zvedla se a začala uklízet prázdné krabice.             

Líbí se Vám příběh o Damiánovi a chtěli byste knihu celou a hned? :) Mrkněte sem: 

Detail produktu: "Léto v kopru" (simpleshop.cz)