28

Toho dne bylo slunečno pouze dopoledne, od třinácti hodin se nebe zatáhlo. Venku ale zůstalo teplo a bezvětří. Vrátili se společně do apartmánu, aby si nachystali oběd. Markéta, duchem nepřítomna, si lehla do postele s knížkou. Brzo nad ní usnula.                                                                                                      

O dvě hodiny později se Damián znuděně válel na plastové židli na balkóně a kouřil cigaretu, kterou vyloudil od Tomáše, než odešel s ostatními na výlet. Damián jít nechtěl. Pomyslel si, že beztak skončí u majáku jako vždycky a tam on to zná jako svoje boty a nepochybuje o tom, že podobných radovánek si užije na důchod dost. Nechal špatně típnutou cigaretu doutnat v popelníku, hrál na mobilu hry a přemýšlel nad tím, že by zavolal Marcele a dědovi, místo neustálého vypisování zpráv.                                                                                       

Najednou odkudsi uslyšel protestující zakašlání. Nahnul se vpřed a uviděl, že balkón vedle má otevřené dveře.                                                                    

„Markét? Ty jsi doma?“                                                                                  

„Co chceš?“ Odpověděl podrážděně ženský hlas.                                      

„Ty jsi doma! Počkej, nikam nechoď, už letím. Potřebuju s tebou mluvit.“                                                                                                                                       

Markéta stačila jen zvednout hlavu, když z postele uviděla přes okno Damiánovu levitující nohu a pak i ruku a došlo jí, že přelézá zábradlí dělící dva balkóny.                                                                                                                                           

„Chceš se zabít!“ vykřikla, ale to už vstupoval otevřenými dveřmi dovnitř. „To snad není pravda. Nenapadlo tě, že chci mít chvíli klid, proto jsem zůstala doma?“                                                                                                                           

„Nenapadlo, promiň. Jen se tě na něco zeptám a hned vypadnu.“        

„Dveřmi, prosím tě.“                                                                                        

„To nepůjde. Nemám klíče, vzali si je všechny s sebou.“                          

Přistoupil k ní, vzal židli od stolu a usadil se čelem k Markétě, která ještě stále otráveně ležela v posteli. Když viděla jeho vážný obličej, zaklapla knihu, vylezla zpod peřiny a posadila se. Uvědomila si, že má na sobě tričko a kraťasy na spaní. Když všichni odešli, neměla v plánu vylézat z postele. Taky měla rozcuchané vlasy po sprše a možná rozmazané oči. Bylo jí to jedno.  

„Rozum a cit?“ Všiml si obalu knihy a zakřenil se.                                      

„No a co, co je na tom vtipnýho.“                                                                  

„Vůbec nic. Jen že to znám nazpaměť, byla jsi blázen do Jane Austenové už ve škole. Dívali jsme se přece spolu na celý ten seriál a všechny filmy…“

„Jo a vždycky jsi u toho usnul! Tak mi netvrď, že to znáš.“                       

„Ale já si je pak pustil znovu, nebo aspoň prolustroval, abych ti líp rozuměl, když sis o tom chtěla povídat. To ani nevíš, co? Vždycky jsem věděl každý detail.“                                                                                                                                

„No dobře, máš pravdu. Proč jsi přišel? Chtěl ses na něco zeptat, tak se ptej.“                                                                                                                                

„Dobře, pojďme k věci.“ Zadíval se jí hluboce do obličeje a položil otázku: „Máš depresi?“                                                                                                          

„Co? Ty jsi pako!“ Zasmála se.                                                                       

„Markét, já viděl, že jsi už v poledne nebyla v pohodě. Řekni mi, co tě trápí. Mě můžeš říct všechno, jsem teď něco jako tvůj terapeut.“ Nespouštěl z ní upřený pohled. „Přiznej se. Je to kvůli počasí, viď?“                                     

„Ach bože, co jsem komu udělala,“ zvolala, a opřela obličej do dlaní.   

Damián se nenechal odradit a s vážnou tváří pokračoval:                       

„Já vím, jak tě dělá šťastnou, když svítí sluníčko a ty se můžeš celý den koupat. Dnes je první zatažené odpoledne. Teď dobře poslouchej, nesu dobré zprávy. Ujišťuji tě, že to není trvalý stav. Díval jsem se na předpověď a můžeš mít opět úsměv na tváři, protože už zítra ráno oskar zase vyleze.“ Triumfálně se vyzubil.                                                                                                                          

Sice si připadal jako šašek, ale Markéta se smála, a to ho hřálo u srdce.              

„Úkol splněn,“ plácl se spokojeně do stehen, „tak já zase jdu.“              

„Počkej!“ zvolala a vzápětí na okamžik zaváhala, když se opatrně zeptala: „Kdo je podle tebe ta krysa?“                                                                  

Zastavil se u balkonových dveří a výraz, s jakým se na ni otočil, se rovnal šoku.                                                                                                               

„Kdo myslíš, že tě tehdy podrazil?“ Zopakovala otázku, když na místě ustrnul jako by zkameněl.                                                                                               

„Já si to nemyslím, vím to, Markéto. Chceš to vážně zase vytahovat?“ 

„Kdy jindy, když ne teď?“                                                                                

Musel jí dát za pravdu. Kdy jindy to rozlousknout, když ne ve chvíli, kdy je ona konečně svolná o tom mluvit.                                                                         

Vrátil se a posadil se na židli. „Roman.“                                                        

„To nedává smysl. Přišli s tím za mnou Žany a Nina…“                              

„Domluvil se s nimi. Něco jim za to slíbil, co já vím. Může v tom hrát roli i to, že se Žaneta o mě pak snažila, ale o tom ví jen Tommy. Taky že jako jediný stál na mé straně. Každopádně Roman neměl moc práce s tím tě o mé zkažené nátuře přesvědčit. Sebral mi z pokoje hodinky a poslal s nimi za tebou nějakou holku, tvé kamarádky jen potvrdily domluvenou verzi a už tě měl v hrsti. Jako hrdina tě pak mohl utěšovat v náruči a pofoukat ti bolístky. Pak jste spolu začali chodit, jestli mám dobré informace.“                                                        

„Proč by to udělal,“ vydechla tiše a sklopila bolestně oči. Věděla, že to do sebe zapadá. Věděla to vždycky, ale odmítala to přijmout.                               

Možná proto, že Roman je třída, zatímco Damián lůzr.                            

Roman měl odjakživa všechny předpoklady dotáhnout to daleko, jeho nevlastní bratr jen střídal párty a bavil se. Rodina ho nepřijala a on dělal to, co uměl nejlíp, brnkal jim na nervy. Je to hezký, ale běžný kluk, který má pouze své sny.                                                                                                                                   

Roman má úroveň. Lichotilo jí, když o ní projevil zájem, sotva se poprvé viděli. Jaké by to bylo, kdyby měla po boku takového muže? Občas o tom tajně snila. Byly to jen neškodné myšlenky. Její rozum jí předhazoval tyhle obrazy, ve kterých se mohla chlubit všem, kteří jí nepřáli a záviděli, a ona se jim vysmívala do obličeje a vedla se za ruku s bohatým krásným klukem, kterého chtěla klofnout každá!                                                                                                  

Tyhle dívčí představy zase rychle mizely jako praskající mýdlové bubliny, protože v srdci pro něj nebylo místo. Odmítla ho, když na ni jednou čekal po škole, aby ji osobně pozval na rande. Damián tehdy ležel doma s chřipkou. Roman není zvyklý prohrávat, svých cílů dosahuje se stoprocentní jistotou. Pokud se má zaplněný prostor něčím novým nahradit, musí se nejdříve toho starého zbavit, to je zákon. Pak se jim to začalo bortit. Po harmonickém vztahu zbyly jen trosky a slzy.                                                                                 

Damián vytáhl telefon, vytočil číslo a se sebejistotou nastavil hlasitý odposlech. Položil ho na stůl. „Haló?“ Uslyšeli Romanův odměřený hlas.   „Tady Damián…“                                                                                               

„Já vím, blbe. Co chceš?“                                                                                

„Jsi v kontaktu s mámou? Chci vědět, jestli je opravdu v pohodě, jak mi píše. Jestli pravidelně jí a bere léky.“                                                                         

„Včera se tu objevila s tím psem. Vypadala dobře, rozhodně měla dobrou náladu, takže myslím, že je v pořádku. Donesla mi koláč, který upekla, a odvezla si další kufr hader.“                                                                               

„Tak fajn. Ještě něco. Volám proto, že chci od tebe znát pravdu. Řekni mi, jak to bylo tehdy s Markétou. Už je to dávno, nemáš co ztratit.“                

„Ty vole! To proto, jak jsem ti tuhle řekl, ať ji pozdravuješ? Nemůžu uvěřit, že z toho vznikla taková aféra a táhne se doteď.“ Tlumeně se zasmál. Evidentně ho tento povedený vtip baví dodnes.                                                    

„Vím, že se ti líbila a vadilo ti, že chodí se mnou…“ Nahodil Damián udičku.                                                                                                                                    

„Zahazovala se, měla na víc. Chtěl jsem ji, ale nedala mi šanci, protože byla zadaná a je to přece slušňačka z dobré rodiny. Nakonec si dala říct, ale rychle mě přestala bavit. Byla krásná, ale nudná. Potřebuju něco jiného, ženskou, která se toho nebojí.“                                                                                      

„A že jsi nám kvůli tomu zničil vztah, to ti nevadí?“ Měl co dělat, aby udržel klid.                                                                                                                           

„Hele, to je tvůj problém. Byla to děsná naivka. Krásná ale hloupá, asi moc sledovala romantic-“ Hovor byl ukončen. Byla to Markéta, kdo zavěsil.          

Tázavě se na ni podíval.                                                                                   

„Nechci to poslouchat,“ řekla ledově. „Je mi to jasný, ani se nesnažil obhájit.“                                                                                                                                

„Zkus to hodit za hlavu. Víš, kolikrát jsem mu já naletěl? Je v tom dobrý. Taky že má dobrého učitele. Jeho fotřík je mistr manipulátor.“                      

„Měl pravdu, jsem hloupá. Žila jsem mimo realitu v romantických představách.“ Smutně se usmála a se sklopenýma očima sledovala své ruce, ve kterých nervózně žmoulala cíp trička. Chtěl něco říct, ale dlouho váhal, až zvedla oči a promluvila na něj: „Omlouvám se ti. V koutku duše jsem to věděla, měl jsi pravdu. Ve všem. Proto jsem byla tak naštvaná. Ve skutečnosti jsem se nezlobila na nikoho jiného než sama na sebe. Udělala jsem životní chybu.“             Odmlčela se. Seděla před ním se sklopenou hlavou. Náhle se k ní přiblížil a chytil ji prsty jemně za ruku, kterou měla položenou na klíně.  I přes její sklopená víčka a husté řasy viděl, jak bojuje se slzami na krajíčku. První z nich se osvobodila a kutálela se po její pravé líci. Zdrtilo ho to, vidět ji takhle. Takhle zranitelnou.                                                                                                                             

„Markéto,“ zašeptal naléhavě, a tak trochu bezradně, a její srdce se tónem jeho hlasu rozechvělo. Jako osamělé ptáče uprostřed lednové zimy. Zvedla oči a podívala se mu do napjaté tváře.                                                 

Přemístil se za ní na postel, vzal její obličej do dlaní a přitiskl se k ní, aby ji vzápětí pevně sevřel v objetí. Definitivně tak zboural hradby mezi nimi. Přerývaně se nadechla a konečně si dovolila dát průchod své potlačované touze, když ho rukama pevně objala kolem krku a opřela mu o rameno vlhkou tvář. Ucítila jeho vůni, jeho vlasy na svém obličeji, tlukot jeho srdce. Ucítila hlubokou úlevu a taky něco víc – ryzí city oproštěné od všeho, co ji doteď v tom bránilo. Bylo to, jako návrat domů.                                                                         

Zprudka se nadechla, slzy byly pryč a vystřídalo je jemné vzrušení, protože k ní obrátil tvář, aby se vzápětí svými rty dotkl její šíje. Pak se mírně odtáhl, aby se jí zadíval do tváře. Jeho tmavé oči sledovaly její ústa, v představách už je ochutnal. Stále se jeden druhého drželi, ruce zapletené, přitisknutí k sobě. Odolal tomu vábení a lehoučce se odtáhl.                                                                       

Díval se teď na ni a držel ji přitom za ruce.                                                  

Nečekaně nesměle na ni shlížel, když se nadechoval. „Musím se ti k něčemu přiznat,“ promluvil opatrně, tlumeným hlasem, obávaje se, že tuhle vysněnou chvíli může pokazit tím, co právě řekne. Musí to udělat, musí se jí svěřit.   

„Budu k tobě upřímný. Nechoval jsem se k holkám nejlíp. Od té doby, co se to mezi námi stalo, jsem byl takový, jak se o mě říkalo. Nebyl jsem ale šťastný, ani jsem se k tomu pocitu neblížil. Vlastně jsem nevěděl, kdo jsem, ztratil jsem tvář sám před sebou. Jako bych šel cestou, kterou mi vyšlapaly ty pomluvy. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že to už jinak nebude. Teď to vidím, asi jsem se mstil. Nebylo to fér, já vím. Nevěděl jsem, jak z toho ven, neviděl jsem z toho východisko, a nakonec takový život byl pro mě samotného trest.“                                                                                                                                           

Ucítil, jak se zachvěla a proto, nebo protože si chtěl dodat více odvahy, stiskl pevněji její ruce ve svých dlaních. „Pak se to obrátilo. Objevila ses ty a najednou mám jasno. Ten pocit štěstí je zpátky a já o něj už nechci nikdy přijít. Přeji si, abys to cítila taky. Abychom to sdíleli spolu. Naše štěstí.“           

Překvapeně k němu zvedla oči. Mlčela.                                                      

Přiklonil se k ní, takže jejich tváře od sebe dělilo jen pár centimetrů. Chvilku vyčkal a pak se ještě víc přitáhl, až se ústy dotkl jejích rtů. Byl to jemný polibek, jako pohlazení, s příchutí napětí a výzvy. A touhy, kterou se snažil v sobě krotit.                                                                                                                              

Markéta strnule seděla, jako by byla zatím jen ohromená. Jako by teprve vstřebávala, kam se jejich debata o Jane Austenové a o počasí zvrtla. A pak ucítila, jak jeho ruce ochladly. Napřímil se, takže mezi nimi vznikla půlmetrová mezera.                                                                                                                                           

„Promiň, tlačím na tebe. To jsem nechtěl. Zapomněl jsem, že někoho máš,“ špitl. Vstal a bez ohlédnutí opustil apartmán.