7

Přece se ta díra nejmenuje Horní Polany pro nic za nic. Je to nejvyšší bod na kopci tady v okolí, Dolní Polany jsou vzdálené dva kilometry pod ním a někde mezi nimi sídlí Dům na louce, jak místní pojmenovali domek jeho dědečka. Ušel ve čtyřicetistupňovém vedru sotva dvě stě metrů, se psem u nohy, který, když napřímil hlavu, sahal mu ušima po prsa, když se najednou na vrcholu kopce vyklubal vytoužený cíl. 

„Ha!“ houkl Damián. Vykopl nohou jako Jackie Chan a trefil ceduli Horní Polany, která se na tyči v levém okraji vyboulila do tvaru jeho paty.

„To neumíš, co?“ vytahoval se na Tripa, ale ten byl k němu otočený zadkem. „Jsi nanic.“ Zatahal za vodítko a šli dál do vsi. Za celou dobu kolem neprojelo jediné auto. Odbočili z hlavní silnice a úzkou uličkou se dostali na náměstí, oba s jazykem na vestě.

Damián se rozhlédl přes své nepostradatelné sluneční brýle a potvrdil si, co předem předpokládal. Nikde nikdo. Na rozdíl od Dolních Polan je tahle ves větší a může se pochlubit malebným kostelíkem a obecním domem. Mohli by tu mít lepší obchod, napadlo ho, a už očima důkladně skenoval prostor. Na náměstí ale nic jako samoobsluha nebylo, a tak vytáhl mobil a prolustroval Facebook.

Neviděli se dobrých šest sedm let. Vlastně se rozdělili brzo po gymplu. Damián se odporoučel postupně do různých měst prodlužovat status studenta a Tomáš odjel pracovat do zahraničí, kde se brzo seznámil s Britkou s českými kořeny, Jolanou. Damián zakotvil poslední čtyři roky v Praze, kde žil ve spolubydlení, a dokonce dostudoval bakaláře v oboru managementu, což byl s jeho přístupem výjimečný výsledek. Drží se představy, že by mohl jednou podnikat v gastronomii, a to ho hnalo vpřed – sice rychlostí kulhavé muly, ale výsledek se dostavil.

Jeho skutečný tajný sen je vést vlastní bar s drinky, miluje vymýšlet a míchat různé kombinace nápojů a podle ohlasu okolí mu to jde. S magisterským studiem válčí a teď mu navíc otčím zatnul tipec, takže bez financí je se studiem amen. Žíly mu to netrhá.

Že je Tommy zpět v Česku netušil, ani z jeho profilu to nebylo patrné. Tomáš Tommy Záruba, našel ho v přátelích na Facebooku. Není po smrti, jen už dva roky není na sociální síti aktivní a nic neaktualizoval. Na Messengeru je právě on-line. Poslední fotka, kterou zveřejnil, je tři roky stará a je na ní s hubenou okatou rudovláskou u moře. Tommy tam vypadá šťastně. Když teď spolu nejsou, proč ji nesmaže? Damián si fotku zvětšil a zahloubal se nad ní.

Láska je cesta do pekel, kdysi varoval Tomáše prozíravě, sám se v té době ošklivě spálil, ale jeho kamarád ho prostě neposlouchal. I „Rudá Sonja“ Jolana se vymyká Tomášovu vkusu, všiml si. Nesedí barva vlasů a nos má z profilu jak otvírák na konzervy. Přesto byl Tommy tak zamilovaný, že odkopl svého nejlepšího kamaráda, protože ho stahoval k bejkárnám a jeho milé, která je jako pravá Britka větší suchar než ten, co je dobrý akorát hodit psovi, se to nelíbilo. I když se viděli pouze dvakrát do roka. Damián našpulil ústa v nespokojeném vzdoru.

Nemůže si pomoci, prostě to Tomášovi nemá za zlé, jsou jako bratři. Ano, tohle k němu cítí, bratrské pouto. Poslal mu zprávu. Stál na místě deset minut, než se zpoza kostela vynořila postava. Ani nevěřil, že se to děje. Damián odlepil záda od zídky žlutě omítnutého kostela a sledoval blížícího se muže. Sundal si dokonce brýle z očí a zacukaly mu koutky. Mladý muž byl do půl těla nahý, v ruce nesl jeden a půl litrovou pet lahev vody a na tváři měl upjatý, soustředěný výraz, který se dal vyložit všelijak. Vypadal jako pravý beach boy z australského seriálu – Eva se nad nimi roztýkala v dobách své puberty – ještě s tím dokonalým obličejem s hranatými rysy, polodlouhým rozcuchem světlých vlasů a soustředěným výrazem. Přestože je Tommy blonďák, vždy se dobře opaloval, což teď bylo vidno, když neměl na sobě tričko. Damián mrkl na mobil, žádná odpověď mu nepřišla, a upřel pohled zpět na kamaráda. Přejel očima tu vypracovanou hruď s širokými rameny a úzkými boky a nemohl se ubránit obdivu, který ho samotného překvapil. Kam se na něj hrabe, Tommy má o dobrých sedm kilo svalů víc, musí na sobě pravidelně dřít. Sice si to může dovolit, ale komu se tu předvádí? Bábuškám v oknech? To je prostě celý Tommy, machruje, a protože tu žádné holky k světu nejsou, poblázní se do něj tak akorát Helena, prolétlo mu hlavou.

Přestože je Damián výrazně útlejší, vyšší a je to tmavý typ, doslova barvou vlasů a očí Tommyho protiklad, srší z něj stejně výrazné charisma. Problém je v tom, že to Damián o sobě ví, na rozdíl od Tommyho, kterému to ve skutečnosti bylo vždy tak nějak jedno. Dělá věci proto, aby se cítil dobře, ne proto, aby se zalíbil nebo někoho zaujal. Chodí bez trička, protože je jednoduše vedro a cvičí, protože ho to baví a má své tělo a zdraví rád. Damián mu to dával sežrat. Odjakživa ho s potěšením dráždil poznámkami, že machruje a že mu jeho netečnost v tomhle směru nevěří.

Damián neudržel vážnou tvář, a když byl Tomáš od něj už jen deset metrů, křenil se od ucha k uchu. Odpíchl se z místa ve stínu staré lípy a šel mu naproti. Najednou Tomáš zůstal stát a zvolal: „Myslíš si, že když si na mě po x letech vzpomeneš, že ti budu dělat sluhu?“ Damián se zarazil a brejlil na starého přítele jako spadlý z višně. „Stojím u kostela a umírám žízní, kde tu máte obchod? Varianta B, jestli se nudou kopeš do zadku jako já, jdeme na pivo,“ předčítal Tomáš nahlas Damiánovu zprávu.

„Měl ses na mě tedy vybodnout,“ vyrazil ze sebe zaraženě.

„Musel jsem se jít přesvědčit, že jsi to ty a ne nějaký vtípek. Naposledy jsi totiž okázale hlásal, že se do téhle díry už nikdy nevrátíš. Měl jsem za to, že jsme kamarádi, ale ani jednou jsi za mnou nepřijel.“ Damián nakrčil čelo. „Nešlo o tebe, za tebou bych přijel rád kdykoliv. Ale Jolana mě nenáviděla a já na ni nebyl zvědavý, to snad chápeš. Když ses ukázal v Česku, vždycky byla s tebou.“

„Vážně?“ Tommy povytáhl obočí, a na tváři mu naskočil uličnický úsměv. „Řekl bych, že ve skutečnosti v tom hrála roli Markéta, není to tak? Nechtěl ses přibližovat k Olomouci, abys ji náhodou nepotkal, že?“

Damián z něj nespouštěl oči, dlouho se měřili pohledem, aniž by kterýkoliv z nich promluvil. A pak, oba v jeden okamžik, se na sebe vrhli jako dvě vlčata, která poprvé tajně opustila noru a jejich máma je v nedohlednu. Vesele do sebe strčili, pak si ťukli pěstmi, jak se to mezi starými přáteli dělá, ale nakonec stejně došlo k srdečnému objetí. Tahle hra nikdy nezestárne, ať jim je patnáct nebo šedesát. 

„Tak co, jak se ti tu žije?“ nadhodil Tomáš nabízející se otázku a popíchl ho, když mu do ramene poťouchle dloubl klouby pěsti.

„Je to peklo, kamaráde,“ zakroutil zhrouceně Damián hlavou.

„Houby!“ zasmál se Tommy. „Řekl bych, že ses aklimatizoval dobře. Doneslo se mi, že jsi přefikl naši Helču.“

Damián na něj vrhl vytřeštěný pohled.

„Tady jsi na vesnici, je tu něco přes tři sta obyvatel,“ pokrčil rameny. „Očekávali tě už před měsícem, dokonce si na to v hospodě sázeli. Kovářová už ani nevěřila, že přijedeš.“ Smál se a drbal obrovského psa na hřbetě.

Damián si odplivl. „Do háje, to je zlý sen. Helena u mě přespala v noci na dnešek, jak to, že to víš až tady?“

„Copak ti neřekla, že bydlí v Horních? V Dolních má její tetka akorát hospodu.“ Tomáš ani neskrýval, jak se dobře baví.

Damián dlouze povzdechl. Za normálních okolností by se před kamarády zastyděl. Tady je mu to jedno.

„Snad není takový ten typ, kterého se už nezbavím,“ doufal.

„Podle mě Helena není z těch, které se upnou na jednu osobu. Právě naopak. Tak abys s tím neměl problém ty,“ loupl po něm očima.

„Děláš, jak kdybys mě neznal,“ ušklíbl se Damián. „Za mě, ať si skáče, kde chce.“

Tomáš přikývl a shledal, že jeho kamarád dělá čest své pověsti, která ho předchází. Vzpomněl si bezděky na Markétu, byla to jediná dívka, kvůli které se spolu poprali. Tomáš mu chtěl dát za vyučenou za to, jak jí ublížil, to ovšem svého přítele podcenil. Damián si vylil nahromaděný vztek a Tommymu nestačily ani zkušenosti z kickboxu. Skončili tehdy oba na pohotovosti s rozbitými obličeji. Potřásl hlavou a řekl: „Co je to za psa?“

„Dědův. Je to kříženec vlkodava a českého fouska, jmenuje se Brok, ale přejmenoval jsem ho na Tripa.“ 

Tomáš se hlasitě zasmál. „Děláš si srandu, další Trip?“

„Ano, Trip druhý, na počest mého prvního psa, kterého si ostatně děda pořídil pro sebe, já byl jen záminka. Přivlastnil si ho, aby měl s kým chodit do lesa.“

„Vždyť ses o něj nestaral, moc dobře si to pamatuju! Pojď, jdeme na to pivo. Stavíme se ještě k nám, vezmu si tričko. Tady máš tu vodu, jak sis přál, abys do té doby neumřel. A dej taky tomu chudákovi, jak by ti bylo, chodit teď v kožichu.“

Oba se napili a prázdnou petku pak Damián vyhodil. Z náměstí odbočili vpravo a liduprázdnou ulicí došli až na konec Horních Polan. Dům rodiny Zárubových byl předposlední v řadě novostaveb. Vešli příjezdovou bránou na zahradu a dům obešli kolem předzahrádky obsypané barevnými květy. Damián postál u plotu a znuděně se rozhlížel, vše vypadalo tak, jak si to pamatoval z doby, kdy tu vyrůstal.

Bylo slyšet zapnuté čerpadlo a někde tekla voda z hadice. Tomáš tomu nevěnoval pozornost, šel si přes zahradu pro tričko zavěšené na plotě, když vtom poskočil, protože na něj promluvila hustě obrostlá túje. „Tady jsi…“

„Mami, chceš mi přivodit infarkt? Co tam děláš!“ obrátil se na řadu stromků kolem plotu. Damián je zaujatě sledoval zpovzdálí.

„Tomášku, donesl jsi mi tu mouku?“ hrabala se Tomova matka zpoza houští. V ruce držela hadici s vodou, a jak zápasila s větvemi, postříkala svého syna od hlavy k patě.

„Jakou mouku?“ otřepával ze sebe vodu.

„Říkal jsi, že jdeš do obchodu,“ dívala se na něj zmateně.

„Ne, říkal jsem, že jdu na náměstí. Chystám se na pivko k Supovi, ale můžu ti ještě pro ni skočit,“ navrhl.

„Ne, to je dobrý. Vlastně ji nepotřebuji,“ mávla rukou, a věnovala se zalívání stromků. Tomáš si vzal z plotu své tričko a zamířil k východu, když ho ještě zadržela zvoláním: „Tomášku, prosím tě, říkala jsem ti 34 tisíckrát, aby sis ty věci po sobě uklízel. Jak vypadáme před sousedy, když nám visí oblečení na plotě.“

„Jo, mami, promiň,“ prohodil přes rameno. „A nepřetěžuj se, zaliju to večer.“

Tommyho matka se usmála. „Dělám to ráda, vždyť víš. Dovedl sis kamaráda?“ všimla si konečně osoby u branky a odhrnula si z čela slamák.

„To je přece Damián! Nepoznáváš ho?“ otočil se na ni pobaveně. „Bydlí teď zase u dědy.“

„Damík! Ten od děda Šímy,“ rozzářila se, odložila hadici a běžela starou známou tvář obejmout. Pak si mladého muže, o hlavu většího než ona sama, prohlédla od hlavy k patě. „No páni, ukaž se, ty jsi vyspěl! Tak to se, kluci, stavte na večeři, připravím něco dobrýho.“

„To si Damek jistě nenechá ujít,“ posmíval se Tommy a šeptem k Damiánovi dodal: „Připrav se na křížový výslech u rodinného stolu. Moc návštěv k nám nechodí a tebe naši měli rádi, budou u vytržení.“

Damián si pomyslel, že mu skvostná večeře u Zárubových za tak malé nepříjemnosti stojí. Tomášova máma je kuchařka, nyní je ale v dlouhodobé pracovní neschopnosti, kvůli nemoci, kterou Tomáš odmítl blíže specifikovat. Damián to respektoval a na víc se ho nevyptával.

„To je Ben?“ nevěřil vlastním očím, když se zpoza domu vyloudal stařičký dalmatin.

„Jasně, vole, to je ještě náš Ben. Bude mu patnáct,“ přitakal Tomáš.

A protože to není daleko, vzali psího dědečka s sebou na pivo. Když jim přistály na stole dvě dvanáctky, Damián se kamaráda zeptal, proč se teda vrátil do Česka, když si evidentně přihoršil. Nedávalo mu to smysl, Tommy si totiž postěžoval, že se rozešli s přítelkyní až po tom, co odjel, nikoliv že by se vrátil, protože se vztah s Jolanou rozpadl, jak to Damiánovi podala včera Helena. 

Tommy si lokl piva. Pak se na něj upřeně zadíval, jako by nad tím musel uvažovat.

„Dobře. Jsi můj kamarád, povím ti to, ale nikde to neroznášej, mamka si to nepřeje. Před dvěma lety mi táta vyděšený volal do Londýna, že mamku odvezli do nemocnice, protože upadla ze schodů a zůstala v bezvědomí. Ošklivě si rozbila hlavu. Naštěstí měla nakonec jen otřes mozku a pár stehů. Už dlouho předtím měla problémy s rovnováhou a hůř viděla, ale pořád to přede mnou shazovali. Po tomhle incidentu mi ale konečně museli říct pravdu. Diagnostikovali jí roztroušenou sklerózu, a to už když jsem byl na střední. Byl to šok, že mi to tak dlouho tajili. Vinil jsem je, že nebyli ke mně upřímní a zároveň sebe, že jsem se o ni víc nezajímal. Mamka si ale nepřála, abych to věděl a udělala všechno pro to, aby to zůstalo utajené co nejdýl. Věděla, že chci po škole odjet do zahraničí pracovat a nechtěla, aby mě její nemoc v tom rozhodnutí ovlivnila. Prostě jsem se okamžitě sbalil a jel do Česka, chtěl jsem být doma, chtěl jsem být mámě oporou. Rozhodl jsem se, že se do Londýna už nevrátím. Pro Jolanu to bylo těžké, ona se sem ale nemůže přestěhovat, pracuje v rodinném hotelu a nemůže to tam opustit, stejně jako já tady. Já ji vlastně chápu. Takže tak to je, skončili jsme to.“

Damiánovi došla slova. Šokovaně na Tommyho shlížel a snažil se to vstřebat. „To mi neříkej, že je tvoje mamka tak vážně nemocná…“ vydechl a bylo mu to líto. Tommyho rodina byla téměř jako jeho, trávil u nich velkou část svého dětství, a hlavně zbožňoval kuchařské výtvory jeho mámy.

„Hele, ona je na tom docela dobře, jestli se to tak dá říct.“ Tommy se přiměl k úsměvu a napil se piva. „Bere prášky, cvičí a jí zdravě. Našla se v zahradě, obstarává pořád ty svoje záhonky zeleniny a všechny ty kytky a skleníky, dělá jí to radost. A teď si vymyslela, že si příští rok pořídí na zahradu ovce na vlnu. Táta vyšiluje, ale je jasný, kdo vyhraje,“ zasmál se a pokrčil rameny. „Jsou spokojení. Už v tom žijí roky, berou to, jak to je. Důležité je, že se její stav nezhoršuje.“ 

Damián sklopil hlavu. Najednou mu přišly konflikty s jeho vlastní matkou tak malicherné. A nakonec byl na chvilku rád, že ji má, i přesto jaká je.

„Nejvíc se trápí kvůli mně,“ přiznal Tommy a odložil prázdnou sklenici. „Cítí se provinile za to, že jsem se vrátil domů, taky z toho důvodu to přede mnou tajili, protože věděli, že to udělám. Vidí, že nejsem šťastný. Já se to opravdu snažím změnit, ale moc se mi nedaří. Práce mě nebaví, dělám operátora ve fabrice v Olmiku. Je to jednotvárná práce a já na to nejsem. Mám tu pár kamarádů, kteří večer jdou na pivo nebo si zahulí trávu, a to je všechno. Nelíbí se jí to, chtěla by, abych měl lepší život, naplněný, jenomže to bych musel odjet a já se na to zatím necejtím. Co kdyby se jí něco stalo? Než bych přijel z jiného státu, tak by to trvalo věčnost.“ Odmlčel se.

Damián nevěděl, co na to říct. „Není přece sama, je tu tvůj táta a taky prarodiče, kteří bydlí kousek a máš přece ještě tetu,“ nadhodil, ale zároveň věděl, že pro Tommyho to není pádný argument.

„Já vím, ale stejně. Možná tu ve finále jde spíše o můj pocit.“

„Cítím se trochu hloupě, že teď tvoje máma kvůli mně vaří…“

„Na to se vykašli, chtěla to. Je šťastná, když může pro někoho nového uvařit, miluje to, věř mi. Zvlášť pro tebe, protože ty sníš všechno,“ zachechtal se škodolibě.

Damián se taky smál, protože jeho přítel měl pravdu. Kdysi zapomněli omáčku na plotně a jediný, kdo si na spálené rajské pochutnal, aniž by něco poznal, byl on.

Tommy se k němu nadšeně přiklonil: „Hele, něco mě napadlo. Musíme jít někdy stanovat k zatopenýmu lomu u Jířové. Vezmeme flašku, uděláme opíkačku, zaplaveme si…“

„To je super nápad, ty vole, jako za starých časů!“

Z hospody U Supa se vrátili v osm hodin. Pobyli by déle, ale Damián se nemohl dočkat večeře. Tomášova máma je netrpělivě vyhlížela z okna, už měla prostřený stůl. Uvařila speciálně pro hosta knedlo 37 vepřo zelo a Damián se dávno tak nenacpal. Zároveň se u nich zapomněl... Neuměl si představit, že by se belhal potmě domů, navíc Tomášův otec vytáhl domácí slivovici a jeho máma mu už ustlala na pohovce v hostinském pokoji.