6

Příští den se od časného rána připravovala. Vytáhla z truhlice sváteční oděv, vyčesala si a spletla vlasy, ozdobila je sponkou po mamince a na krk si pověsila zlatý křížek pro štěstí, který při odchodu krátce sevřela v dlani. „Izachieli, drž mi palce,“ vyslovila polohlasně na prahu dveří. Takto vyšňořená se vypravila do vsi, věříce, že ji rychtář bude brát víc vážně a vyslechne ji.              

Přesto musela vyčkat půl dne, než si na ni pupkatý rychtář Doleček udělal čas, a nakonec jen proto, že mu po služebné vzkázala, že pro něj má výhodný obchodní návrh. Doleček jí do poslední chvíle nevěřil, ale chamtivost ho přesvědčila, aby se přišel aspoň osobně podívat, kdyby to přece jen byla pravda. Do poslední chvíle si myslel, že si z něj vdova střílí a chce ho jen z nějakého zvráceného důvodu zatáhnout do toho prokletého domku na kraji ďábelského lesa, kde ho nejspíš sežere vlkodlak.                                                       

Přesto přijel s vozem taženým koňmi, toho dne ve smluvenou odpolední hodinu, k Marianině domku. Pro jistotu si vzal ozbrojenou stráž a samozřejmě právníka a písaře, to v případě, že by se neuvěřitelný obchod opravdu uskutečnil. Kdyby byla pravda co ta otrhaná žena tvrdí, byl by z něj skutečný boháč a mocný muž.                                                                           

„Kde jsi to vzala, ty chásko!“ Třeštil oči na truhlici zlata, ležící na stole v její světnici.                                          

„Jestli se mnou chcete hovořit tímhle tónem rychtáři, tak se můžete otočit na patě a jít. Žádný obchod s vámi dělat nebudu.“                                                          

„Dobrá, dobrá, tak se přece nebudeš urážet. Vylítlo to ze mě, pochop ženo, jsem v šoku. Nikdy jsem takové bohatství neviděl a ty to máš jen tak ledabyle pohozené na stole!“ Umírnil svůj projev a nemohl spustit oči z toho neskutečného pokladu. Prsty si přejel pěstěný šedivý knír a snažil se, seč mohl, působit klidně. „Co si chceš tedy ode mě koupit? Pozemek? Pastviny mají pro mě nevyčíslitelnou hodnotu, je to živobytí naší rodiny.“            

„Nechci pastviny. Říkala jsem ti, že chci koupit les. Celý les. Jeho hodnota má sotva půlku jmění, co je v truhle, ale já ti ji dám celou s podmínkou, že právník sepíše do smlouvy, že tento les se navždy nechá v původním stavu a nebudou tam prováděné žádné zásahy, pokud budou mít destruktivní nebo obohacující charakter. Veškeré zásahy v lese budou pouze za účelem ozdravení a udržení dobrého stavu stromů a půdy v jeho přirozené podobě. Souhlasíš s tím, rychtáři? Dobře si to rozmysli. Jakmile se stanu majitelem lesa, už o jeho budoucnosti budu moci rozhodovat jen já a po mě buď rodina, nebo zmocněnec, kterého sama určím.“                     

Pupkatý a na temeni plešatý, draze oděný muž zaváhal. Mariana proti němu stála s neoblomným výrazem, uvnitř se jí ale chvěla malá dušička, nikdy si nestála tak tvrdě za svým. Byla si jistá, že obchod schválí, Doleček jde po penězích jako vosa po bonbónu. Teď ji ale znervózňovalo, že tak dlouho váhá. Nad čím přemýšlí? Vše mohl horem dolem probrat s právníky už před schůzkou a přijel vybavený obchod uskutečnit, tak proč tolik váhá? Mariana si neklidně přešlápla a na čele jí vyskočila vráska.                                                              

Skutečný důvod Dolečkova váhání Mariana netušila, jinak by jí z toho přeběhl mráz po zádech. To, co se mu honilo hlavou, bylo děsivé. Doleček má pověst škudlila, který by si nechal pro zlaťák koleno vrtat a představa, že by přišel o tak rozsáhlý pozemek, ze kterého se dá vydolovat bohatství na vytěženém dřevě, kameni ze skal, lovu zvěře a následně na chovu dobytka, se mu nelíbila. Problém byl v tom, že les je podle povídaček prokletý a nikdo mu, kromě cizinců, na kácení stromů nechce pracovat. Přesto… Nebylo by lepší zbavit se ženy, která je tu úplně sama, a vzít si poklad? Měl by obojí a bylo by to téměř beze svědků, muži, které si vzal s sebou, jsou jeho věrní poddaní, kterým když zaplatí, budou mlčet jako hrob. Stačí dát dvěma ozbrojeným mužům, které si vzal s sebou jako stráže, jediný rozkaz a dilema se vyřeší. Pak by tělo hodili do bažin a pravdu by se nikdy nikdo nedozvěděl. Po této vdově neštěkne ani pes.                                                                                

Rychtář Doleček si může oblíznout prsty z tohoto nadmíru výhodného obchodu, myslela si Mariana. Najednou uviděla zlověstný záblesk v očích a stín, který prolétl rychtáři po tváři. Mrkl pokoutně po své stráži.     

„Tohle si raději rozmysli,“ uslyšel výhružný hlas, a když se na Marianu podíval, zděsil se. Nevyšel z ní, ale z toho, kdo stál za ní. V tu chvíli si byl jist, že kdyby se pokusil uskutečnit to, co se mu honí hlavou, hořce by toho litoval. Ztěžka polkl. Mariana viděla, že se ten otylý muž dívá skrze ni, na něco, co je za jejími zády a že se mu hrůzou ježí chlupy i zbytek vlasů na hlavě. Ucítila jejich přítomnost a rázem věděla, že je v bezpečí. Přestože ji lehce zarazilo, že přišli oba, ale více nad tím nepřemýšlela.                                                                      

„Co to máš za sebou za strašidla?“ vybafl zajíkavě Doleček.                                                                     

Mariana se klidně ohlédla přes rameno. „O čem to mluvíš, rychtáři? Já za sebou nikoho nevidím, jaká strašidla?“ Zavrtěla hlavou, div si nepoklepala na čelo.          

To už se rychtář začal třást. Muž v bílém plášti a druhý muž v černém, vždyť je vidí naprosto jasně! Ten černý má na hlavě něco jako rohy… Nebo se mu to jen zdá? Možná má vidiny, vždyť ten prokletý strašidelný les je za humny. Anděl a Démon! Zajíkl se a cvakaly mu zuby hrůzou. Vždyť kde jinde by přišla ta žebračka k takovému bohatství, musela prodat duši ďáblu. Přesto mu zlato stálo za ten risk dokončit obchod.                                    

„Sepište rychle tu zatracenou smlouvu,“ vřískl na své muže, „ať to už máme za sebou a jsme pryč!“ Jeho poskoci rozprostřeli na stůl listiny a vytáhli pero.                 

„Co se tak tváříš, rychtáři, budeš bohatý muž, raduj se.“ Řekla mu Mariana, když dokument po zkontrolování podepsala.                                                    

„Jen doufám, že jsi mě neoblafla a v té truhle je skutečné zlato,“ zaláteřil, stále se třesouc.                               

„Je, přísahám ti. A pokud přesto pochybuješ o mé poctivosti, vše je pojištěné ve smlouvě. Pokud bych tě podvedla, obchod je neplatný. Nepřijdeš na buben, neboj se. Právě naopak. Odteď je les můj a okamžitě odvolej práce. Tenhle prodej se ti vyplatil trojnásobně.“    

„Udělám to. Sbohem ženo, doufám, že už nikdy nebudu mít tu čest se s tebou setkat.“             

Mariana nechápala, o co mu jde, proč je tak přecitlivělý. Neuvědomovala si, že ona sama je po všech zážitcích zvyklá vídat cokoliv, ale že jiní na to nejsou zatím připraveni. Ulevilo se jí, když vyklidili i s truhlicí její světnici a s vozem zmizeli.                                                        

Izachiel a Samael na sebe pokoutně mrkli.              

„Je po všem,“ pravil mu přenosem myšlenek pekelník.                                                                             

„Není po všem, právě to začíná,“ opáčil padlý anděl.                                                                                 

„Pro ni ano. Ale ty jsi skončil a já mám taky už jiný úkol.“                                                                          

„Já vím, tak mi to laskavě nepřipomínej a už zmiz.“ Ušklíbl se Izachiel, ale pravil to v žertu. Samael si svého přítele změřil pohledem.                                          

„Jsem rád, že se domníváš, že ti to stálo za to. Nicméně ses neprovinil tolik, abychom tě uvítali ve svých řadách. Jen ses trochu propadl ve vibracích. Zopakuješ si poslední kolečko, hloupý světlonoši.“             

Izachiel výhružně povytáhl obočí a pekelník se smíchem zmizel z lidské dimenze.                                               

„Co teď budeš s lesem dělat?“ zeptal se Mariany, když se jí zjevil.                                                            

„Nic,“ pravila a zapálila kamna velkou sirkou. „Nechám ho přirozenému koloběhu. Odteď je v bezpečí, rychtář si nedovolí smlouvu porušit, z nějakého důvodu jsem viděla v jeho očích strach.“ Pobaveně mrkla na anděla. „Jen nevím, z čeho teď budu žít. Lidé mě mají za bláznivku, nikdo mi ve vsi práci nedá.“ Povzdechla si a najednou nadskočila, protože na svém rameni ucítila hřejivý dotek jeho ruky.                                                    

„S tím si starosti nedělej. To se vyřeší, pokud budeš naslouchat síle, která se v tobě probudila.“ Usmál se na ni. Mariana najednou pocítila klid, který necítila celé roky a který se jí rozlil po těle, přestože to moc nechápala. „Sbohem,“ rozloučil se.                                            

„Sbohem, Izachieli a děkuju ti za všechno. Bez tebe bych tu nebyla, jsi můj skutečný strážný anděl.“ Prohodila vesele a vyhřívala dlaně u kamen. Netušila, že se vidí naposled.

…

Mariana si toho převratného dne večer vystavila na stůl, na místo po truhlici zlata, křišťál a obsidián a mezi ně postavila světelnou svíci od Izachiela.                                 

Po nějaké době, když zjistila, že nereaguje na její volání, svíčku zapálila ve snaze ho přivolat. Izachiel se ale neukázal. Nikdy už nepřišel. Byla z toho zmatená a smutná, najednou tu byl někdo jiný a neměli k sobě tak blízko. Přišli noví strážní andělé a průvodce, doprovázeli ji stejně jako její předchozí strážce, radili jí, chránili a pomáhali.                                                                              

Žádný z těchto andělů se jí nikdy tak celistvě neukázal jako starý známý Izachiel, ani s ní nikdy tak otevřeně nekomunikoval, jen jí dávali na vědomí svou přítomnost pocítěním své energie a radili jí znameními a vkládáním slov do mysli. Byl to jiný vztah a Marianě to bylo trochu líto, už ale věděla, že musí věci, kterým nerozumí a které nemůže ovlivnit, přijmout tak jak jsou, a ne s nimi bojovat.                                                                 

Tito andělští průvodci byli ryzí světelné bytosti, zatímco z Izachiela cítila v posledních chvílích emoce a lidskost. Kde je, kam šel?