10

Konečně se na mě usmálo štěstí, tak to Vítek cítil, když v šest hodin odcházel na autobus se štěnětem v náručí a smlouvou v batohu. Pracovnice útulku mu dokonce nechala obojek a vodítko, protože neměl nic s sebou. Ina už byla obstaraná mikročipem. Nechal si vysvětlit, co to znamená a kam se musí nahlásit jako majitel psa, aby byl čip platný. Usoudil, že to je skvělá věc, kdyby se nedej bože někdy zaběhla.                                                                                                  

Nesl fenku v náručí, protože byla trochu zmatená z toho, co se s ní děje. Ohlížela se mu přes rameno, ale nebránila se a Vítek si užíval chvíli, kdy si ji mohl poprvé pochovat. Na parkovišti před útulkem štěně pustil na zem. V prvním momentě se rozběhla zpět. Zadrželo ji krátké vodítko, a tak zůstala stát na místě a teskně zírala na bílou budovu a poslouchala přitom rozrušený štěkot psů. Rozuměl její reakci, vždyť to byl její domov, navíc má za sebou jednu špatnou zkušenost v novém rodině. Neví, co se s ní děje a neví, co ji čeká. On to zná, tolik jí rozumí. Trošku v tom uviděl sebe a to, jakou naději a zároveň strach v sobě měl, když šel k mámě. A jak se cítil, když ho zase opustila.                       

„Neboj se, Ino, jdeme domů,“ promluvil k ní jemně, „bude se ti u mě líbit, slibuju.“ Sehnul se a zvedl ji do náruče. Odnesl ji až za roh a Ina se přitom nebránila, ba dokonce se v jeho rukách uvelebila. Zdálo se, že se u něj cítí dobře a v bezpečí, přestože se vůbec neznají. Navíc je povahově společenská a přátelská, zvykne si rychle, povídala mu ta žena, když si přebíral smlouvu. Jen jedna věc, dodatek smlouvy, ho před podpisem vyděsila. Stálo tam, že pokud se původní majitelé o psa přihlásí do roka od jeho umístění v útulku, musí ji vrátit. Už teď ví, že by ji dal jen přes vlastní mrtvolu.                                                  

„Podle zkušeností, které jsem nasbírala za sedm let, co tady pracuju, můžu říct, že to je nepravděpodobné. Ina je u nás už dva měsíce, kdyby někomu scházela, útulky jsou první místa, kde páníčci své zaběhnuté psy a kočičky hledají. Toulala se po ulici na kraji města a bez obojku. Ta nikomu nechybí, jsem si tím jistá.“                                                                                                                    

„Tak já vám budu věřit,“ opáčil zaraženě Vítek, „jinak mě máte na svědomí.“ Žena se zasmála, ale Vítek to myslel smrtelně vážně.                                  

Za zatáčkou, kde nebyla přes stromy budova útulku vidět, jen slyšet štěkot, ji pustil na zem. Ina se ohlédla, a když už neměla svůj přechodný domov na očích, jako by na něj v tu ránu zapomněla. Rozběhla se s rozverným poskakováním vpřed.                                                                                                                 

Cesta na zastávku zabrala věčnost, protože Ina, nadšená nekonečně zábavným světem mimo kotec, potřebovala prozkoumat každý kout trávníku, pohrát si s každým klackem na zemi nebo pohozenou šiškou, a přitom skákat Vítkovi po nohavicích a vyzívat ho, aby se k ní přidal. Vypadalo to, jako by nevěděla, co je to chůze. Pohybovala se jen klusem, během a skákáním, většinou po Vítkovi, jako kotě. Vítek se smál vylomeninám, které vyváděla. Smál se až ho bolelo břicho, jako by doháněl endorfinový deficit za poslední tři týdny.    

Autobus ujel, takže čekal půl hodiny na další spoj. Nevadilo mu to, čas vyplnil hrou s Inou a unavil ji tak, že cestu domů prospala schovaná pod bundou. Jak ji tak držel spící v náručí, sedíc v zadním rohu autobusu, pomyslel si, že je docela těžká na svou velikost a má robustní tělo. Možná bude větší, než si myslel.                                                                                                                                 

Vytáhl papíry i očkovací průkaz z batohu a ve smlouvě vyhledal informace o adoptovaném psovi. Kříženec pitbul x jezevčík, šest kilo. Poškrábal se ve vlasech pod kšiltovkou, nespouštěje oči z papíru. Schoval smlouvu a vytáhl mobil. Smazal z plochy nepřijaté hovory a zprávy, které se za dobu jeho nepozornosti nakupily a šel rovnou na Google. Jezevčíky zná, jsou všude na sídlišti, ale vyhledal si, jak takový pitbul vypadá a trochu se polekal. Je to mnohem větší pes, než si myslel a vypadá silně. Pak pro jistotu zkontroloval jezevčíky, jestli se nespletl a zjistil, že tihle jsou pravý opak. Prohlédl si podrobně spící štěně na klíně napůl schované v bundě. Tlapky má veliké a široké, s černými drápky a polštářky, ale bílými chloupky mezi prsty. Přišlo mu to legrační. Měla i malý bílý flek zepředu na hrudníku, takzvanou náprsenku, stálo v popisu ve smlouvě. Žena mu řekla, že předpokládaná velikost v dospělosti bude deset až patnáct kilo maximálně, to Vítka uklidnilo. Vzhledem ke genům jezevčíka to obr asi nebude.                                                                                                                                     

Doslova vypla, a tak cesta proběhla klidně. Mohl si ji detailně prozkoumat, když neřádila jako pytel blech. Ba ne, pomyslel si, moc nevyroste. V tom snu už byla dospělá a sahala hřbetem Ondrovi po kolena, díky tomu má představu, jak bude vypadat. Je to ona, věděl to, je to pes ze snu. Dárek od Ondry. Usmál se zamyšleně a dal jí pusu na čelo. Sledoval spokojeně ubíhající krajinu z okýnka a mrkl na hodiny na mobilu. Měli před sebou dvacet minut jízdy.