13

Ještě že mám batoh, pomyslel si, ale stejně se mu do něj vše i s granulemi nevešlo, takže nesl tašku s nákupem v ruce, ve které zároveň držel vodítko.       

„Ať Ina přestane tahat, prosím, nebo se vyvlíkne a zase mi zdrhne,“ zaúpěl k Ondrovi.                                                                                                  

„Ty si to představuješ jak Hurvínek válku,“ zaprotestoval mu v uších hlas kamaráda. „Musíš si ji vychovat.“                                                                             

„Já ničemu nerozumím. Víš, co chce, třeba ty kostičky a hračky, takže spolu taky mluvíte. Tak jí přece musíš umět říct, aby netahala na vodítku,“ rozčiloval se a taška se mu na zápěstí houpala všemi směry, jak Ina hrabala nohama o chodník, jako když sibiřský husky táhne saně, jen aby byla všude první. Tuhle chtěla běžet za psem a tamhle zase skočit chodci pod nohy.  

„Všechno ti vysvětlím, ale venku na mě nemluv, nebo tě zavřou do blázince... Dobře, pro tentokrát ti pomůžu, ale nezvykej si,“ smiloval se nad ním. Sotva to dořekl, Ina byla najednou jako vyměněná a šla Vítkovi ukázkově u nohy. Před vchodem se dokonce poslušně vyčůrala, než vešli dovnitř.                             

„No páni, to bylo úžasný!“ zavyl Vítek, když nastoupili do výtahu, aby dodržel Ondrovu upomínku. „Kdyby taková byla pořád.“                                        

„To proto, že jsem se do ní vtělil. Ale říkám ti, že to běžně dělat nemůžu, musím mít k tomu její svolení, a navíc bych ti do budoucna nepomohl. Musíš ji vycvičit, aby pochopila, jak se má chovat. Ale už teď ti můžu prozradit, že je chytrá a baví ji to. Když ji budeš učit hrou, půjde to samo.“                        

„Můj pravý opak,“ zabrblal si Vítek. Ina už byla zase sama sebou, jakmile vešli do vchodu. Vystoupili z výtahu, odemkl byt a s úlevou odložil nákup i batoh na zem vedle botníku. Odepnul Ině vodítko a ona hned strčila hlavu do tašky a hledala hračky.                                                                                           

„Takže ty ses vtělil do Iny… To znamená, že jsi duch,“ zamyslel se konečně. Vytáhl z batohu pískací balonek, odtrhl štítek a hodil ho do výšky. Ina vyskočila jako vystartovaná raketa, chytila ho ve vzduchu do tlamy a tryskem s ním za doprovodu pískání běžela do postele.                                                

„Samozřejmě že jsem duch. Není mě vidět a slyšíš mě jen ty. Jsem ale připoutaný k Ině. Nemůžu se od ní vzdálit, jsem napojený na ni jako na bytost.“              

„A proč na ni? Tak mi konečně řekneš, jak to je?“                                     

„Ano. Nejdřív ji ale běž vykoupat, ať se zbaví těch blech.“                       

„Já zapomněl. Ještě že tě mám...“                                                                 

Koupání proběhlo v klidu. Zdálo se, že to Ině není příjemné, ale trpělivě to vydržela. Pak ji vydrbal ručníkem a když ji vytáhl z vany, běžela se utřít do peřiny.                                                                                                                

Když si šel připravit oběd, Ina si vyskočila na židli k jídelnímu stolu jako člověk, aby na Vítka u kuchyňské linky dobře viděla. Vítek poznal, že má trošku jiný výraz v očích a sedí u toho stolu jaksi příliš „lidsky“, ale nezalekl se. Je to přece jeho kamarád, i když je mrtvý, nemá důvod k nervozitě. A dokonce ho pouštěly i obavy že přichází o rozum. Rychle to přijal jako holý fakt, takhle se teď věci mají. Lidstvo zdaleka nemá představu, co vše je možné mezi nebem a zemí, myslel si, když o tom někdy polemizoval se svými kamarády a poslouchal jejich různorodé i protichůdné názory. Ale Vítek je otevřený všemu, protože odjakživa dychtivě sledoval všelijaká videa a četl články o mimozemských civilizacích, prolínání času, červích dírách a životě po smrti. Ina i Ondrův hlas v jeho hlavě jsou nyní pro něj skutečné. A byl za tento zázrak nesmírně šťastný.           

Vytáhl z linky laciné těstoviny, kečup a eidam z lednice, a postavil hrnec s vodou na plotnu. „Poslouchám, můžeš začít, “ pobídl ho a přisedl si ke stolu naproti psovi, který se teď tvářil na svůj druh příliš rozumně. Pohled na dvojici byl komický.                                                                                                      

Ondra začal mluvit tónem jako vysokoškolský profesor na přednášce. „Využil jsem tělo psa, jako svého nositele. Každý k tomu není uzpůsobený, musíme takzvaně na sebe ladit, aby to bylo možné po vzájemné dohodě, nikoliv že bych na bytosti parazitoval s jejím nesouhlasem nebo nevědomě a okrádal ji tak o životní energii. Takže jsem se pomocí nacítění spojil a domluvil s duší psa, kterého by sis mohl vzít, a ukázal ti ho ve snu, abys začal jednat. Možná je to složité, ale tam u nás jsme se já a tví průvodci shodli na tom, že to bude pes a že tento proces je nejlepší pro všechny zúčastněné. To je řečeno ve zkratce pro začátek.“                                                                                                 

Vítek se na něj díval, ale nebylo jisté, jestli ho bere vážně, protože mu na rtech pohrával lišácký úsměv. „Ondro, já tě nepoznávám,“ řekl. „Vždycky jsi mluvil rozumně, ale teď zníš až moc dospěle, skoro jako příručka. Jsi to vůbec ty?“                                                                                                                                        

Nastala malá pauza, protože Vítek svým výrokem Ondru na okamžik vyhodil z konceptu, než mu to došlo.                                                                              

„Víťo, pojď se mnou mluvit aspoň na chvilku vážně. Legraci si můžeme dělat potom.“                                                                                                                  

„Například u Witchera? Budu ho totiž hrát jen kvůli tobě. Ostatně jako vždycky.“ Ondra na to nereagoval, a tak Vítek povzdechl. „Tak já to shrnu. Pokud tomu správně rozumím, tím, že mám u sebe Inu, mám u sebe i tebe.“ Moc to nechápal, ale bezmezně všemu věřil, protože byl odjakživa důvěřivý a Ondra ho nikdy, nikdy nezklamal. Nemá důvod jeho slova rozporovat, navíc má oči a uši, které mu zatím slouží, a ty mu vše v přímém přenosu potvrzují.       

„Správně.“ Ina se na něj inteligentně dívala, ale mluvil k němu Ondra a zněl velmi vážně. Protože viděl, že má Vítek nadmíru přijímající přístup a pro kohokoliv jiného bláznivé informace bere s naprostým klidem, nadhledem a dokonce humorem, rozhodl se zajít do podrobností hned a na nic nečekat. Nemá cenu kolem toho našlapovat po špičkách, navzdory tomu, co si myslí, je Víťa chytrý a zbytečnou ohleduplnost by neocenil, naopak, bude si vážit upřímnosti. Zamezí tím možným zmatkům do budoucna.                                                       

„Viděl jsem, co tu vyvádíš a jak se trápíš,“ řekl mu trochu sklesle. „Domluvil jsem se nahoře, aby mě ještě na chvíli pustili zpátky sem, do lidské dimenze. Cítil jsem, že nemůžu s čistým svědomím odejít, že tu mám ještě důležitý dluh. Zachránil jsi mi život a já se tě za to snažil naučit všechno, co vím, aby ses už nedostal do průšvihu. Myslel jsem, že i když tu nebudu, budeš v pořádku. Jenomže ty jsi velmi rychle propadl těm svým démonům. Viděl jsem, kam tvůj život povede, pokud v těch přešlapech budeš pokračovat a nemohl jsem to nechat být. Abych se mohl vrátit, musel jsem se aspoň částečně materializovat, zhustit se. Jinak bys mě nezaregistroval a nebral vážně, protože bys mě jen slyšel, ale fyzicky bys neměl v mozku pro hlas v hlavě žádné potvrzení, tudíž bys měl za to, že ti hráblo. Nepomohl bych ti, ale zavařil. Takže podmínkou bylo, že najdu pro sebe vhodného nositele, který mi bude pomáhat manifestovat se ve fyzické formě. To byl téměř nemožný úkol, protože duše nositele tělesné schránky musela s touto domluvou souhlasit. Musela souhlasit s tím, že budu moci skrze její tělo zasahovat a jednat. Takže celá ta věc byla velmi citlivá a muselo k tomu dojít rychle, a hlavně pro tebe co nejrealističtěji, abys to dokázal vstřebat.“                                                                                                                     

Vítek ho s nastraženýma ušima poslouchal, ale někde v půlce ztěžka polkl a musel se jít napít vody. Ondra se nenechal přerušovat a plynule pokračoval dál.                                                                                                                   

„Dlouho jsem pátral po tom, kdo nebo co by to mohlo být, k čemu by se mohla moje duše napojit. Mohl to být i předmět, ale muselo to být něco, k čemu máš úzký vztah. Je ale těžké komunikovat přes věc, muselo by to být nejlépe rádio, televizor, nebo mobil. Rychle jsem tu možnost zavrhl, bylo by to složité a myslel by sis, že se to pokazilo a tu věc bys vyměnil. Předmět byl prostě hloupost. Jako další prostředník mě napadl člověk, ale žádná z duší tvých kamarádů se mnou nechtěla spolupracovat. Navíc je střídáš a vídáš se s nimi nepravidelně až sporadicky, to by nestačilo. Já potřeboval být s tebou každý den, jinak by to ztratilo smysl. Navíc by bylo složité, abych k tobě dokázal skrze někoho promluvit, musel bych upozadit jeho vědomí a k tomu žádná lidská bytost pochopitelně nepřistoupí. Jeho duše by třeba spolupracovala, pokud bychom udělali spolu dohodu, ale jeho rozum by to nepřipustil a zabraňoval by nám v tom, protože každé upozadění by v jeho chápání pro něj znamenalo malou smrt, a to on by nikdy nepřipustil. Takže by to byla slepá ulička a ten člověk by navíc bojoval s příznaky schizofrenie, pokud by v něm nastal takový vnitřní boj.   

Už jsem byl z toho dočista zoufalý, protože pokud bych nenašel vhodného nositele do určené doby, zbývalo mi už jen pár dní, portál by se uzavřel a já bych definitivně přišel o tuhle šanci. Byl jsem s tebou od své smrti jako nepřítomný pozorovatel a viděl jsem, jak se propadáš. Bolelo mě to bráško.“               

Vítek sklopil hlavu. To znamená, že jeho nejlepší kamarád viděl, jak brečí do jeho polštáře, jak vypil láhev rumu a válel se a zvracel v příkopě, a jak každý den prosí Vika o cokoliv, co mu zatemní mysl, jen aby zapomněl na svůj zbytečný život. Zastyděl se.                                                                                

V hrnci se už vařila voda, a tak do ní šel hodit kolínka a posadil se zpět ke stolu. Ina, vlastně Ondra pokračoval, jako by mu odpovídal na myšlenku:      

„Já už nejsem člověk, má duše je jako nezávislý pozorovatel, nikoho nesoudím a ani nehodnotím jeho chování. Ale o city jsem nepřišel a soužilo mě to stejně jako tebe. Možná o to víc, že jsem byl bezmocný. Když jsem jedné noci seděl s těžkou hlavou v našem pokoji a přemýšlel o tom, že mám už jen poslední den a ty jsi usnul u filmu, zjevil se tvůj průvodce a oslovil mě. Hleděl jsem na něj trochu vyděšeně a on se mi představil a řekl mi, že se přece nemusím napojovat na něco, co už vlastníš. A nemusí to být ani člověk ani věc. Poradil mi, abych znovu nahlédl do jednoho z tvých osudů, že tam je v jedné linii pro tebe něco připraveno. Poslechl jsem ho. Šel jsem tam, uviděl jsem to a všechno mi docvaklo. Začal jsem se okamžitě rozhlížet po zvířeti, jejich duše jsou mnohem přístupnější, obzvlášť ty psí, protože oni se tu rodí proto, aby provázeli své lidi. Psi jsou lidem zvířecími průvodci v materii, abys věděl. Zajásal jsem. Pak jsem jen svolal do „éteru“ výzvu, která psí duše je ochotná toto pro mě a pro tebe udělat. Ozvala se hned. Tohle černé štěně bylo se mnou okamžitě v napojení, navíc svého pána teprve hledalo. Rázem do sebe všechno zapadlo jako dílky puzzlů. I ty jsi snadno pochopil, co ti má sen a symboly říct, to znamená, že jsi byl připravený na tuto cestu osudu naskočit. Pes v tvém životě nerozporoval tvou současnou situaci, takže jsi ho začal hned hledat a našel jsi ji. Ina je spojnice mezi námi a mezi světy.“                                                                                  

Vítek na psa sedícího u stolu, který na něj telepaticky mluvil, hleděl jako právě vyoraná myš. „Mám pocit, že jsem se někde v třetině ztratil,“ hlesl a hlas se mu zadrhl, protože měl vyschlo v krku. Během Ondrovi řeči se mu málem mozek zavařil. „Nebo spíš už po první větě… Nechápu to, Ondro. Je to jako nějaký fantazy příběh. Jako z Dark Souls.“                                                                    

„Já vím Víťo. Nesnaž se to uchopit a analyzovat rozumem. Ty máš v sobě dar obrazotvornosti, zkus si to představit. Všechno ti plně a přirozeně dojde, až opustíš své tělo, jako já. Ty v současnosti ber v potaz jen to, že tu jsem teď s tebou a že můžeme být zase spolu, jako předtím.“                                     

„Mám spoustu otázek,“ šel zamíchat těstoviny a otočil se k němu od plotny. „Vždycky, když na mě mluvíš, znamená to, že jsi vtělený do Iny?“ „Ne nutně. Když slyšíš můj hlas ve své hlavě, znamená to pouze to, že jsem tu přítomný s tebou, a jsem tam, nebo někde poblíž, kde je Ina. Ona je stále sama sebou, neovlivňuje ji to. Pak je tu druhý případ, který bude méně častý. S jejím svolením se do ní můžu vtělit a ovládnout její tělo, s tím musím ale opatrně a nezneužívat toho, nebo mi to přestane dovolovat. Beru ji totiž zároveň energii a ona ztrácí vůli sama nad sebou a tím pádem i paměť, protože její duše se upozadí mé, která vezme vládu nad jejím tělem. Vždy se předtím na tom domluvíme a já ji nesmím zradit. Naši úmluvu musím vždy poctivě dodržet.          A je tu ještě něco, co bys měl vědět. Když na mě myslíš, slyším tvé myšlenky. Jinak ne. Není to tak, že bych ti viděl do hlavy, nebo tak něco. Plně respektuji tvé soukromí. Když nebudeš souhlasit s něčím, co dělám, nebo si budeš přát být sám, řekni mi to. Tak jak jsi to dělal vždycky: prostě mě pošli do prdele.“                                                                                                                               

„Ale to bylo jen párkrát,“ zakroutil se Vítek a šel se posadit zpátky na židli.                                                                                                                                      

„Jo, jen sto padesátkrát,“ smál se Ondra. „Počkej, tohle je důležité. Co cítím a vnímám, je to, co vnímá Ina. Vidím jejíma očima, cítím jejím nosem a vnímám její tělesné funkce, protože jsem na ni přímo napojený. Když se od ní vzdálím, nejvíce můžu na kraj její aury, to může být až pár metrů, podle toho v jak dobré formě fyzicky je, jsem jen já jako duch. Mohu se ale úplně upozadit, takzvaně se odpojím, v tom případě zmizím do své přirozené dimenze. Po vašem to můžeme nazvat, že jdu za „závoj“. Můžu se tam upozadit kdykoliv a kdykoliv se zase vrátit. Jen na to musím mít dostatek energie, tohle přecházení dimenzemi je hodně vyčerpávající. Když nebudu mít po ruce jiný zdroj, vybiju ti mobil, promiň. Přijde mi to férovější, než sát energii z tebe nebo z Iny či jiné bytosti.“                                                                                                                                          

„Díky bohu za powerbanky… Ondro, to je na mě moc informací najednou. Nemůžeš na mě tak rychle, nejsem raketový inženýr,“ vzdychl Vítek.       Ondra ale věděl své. Podle něj se Vítek až trestuhodně podceňuje. Taky věděl, že je přirozeností jeho podstaty otevřenost těmto mezidimenzionálním věcem, takže k němu může být naprosto upřímný. Vítek, ačkoliv to nepochopí nyní, bude tyto informace s důvěrou přijímat a brát je v potaz. Častokrát si po večerech při hrách povídali, co s nimi bude po smrti a rádi o tom filozofovali. Nikdy ale nevyvolávali duchy, aspoň ne opravdu, z toho měli respekt. Takže Vítek je otevřený všemu možnému i nemožnému, a to bylo pro Ondru rozhodující. Díky tomu věděl, že má šanci na úspěch a rozhodl se tuhle akci podniknout. Kdyby věděl, že je Vítek naprosto uzavřený a jeho mysl žije jen v materii, jak to má například jeho sestra Nika, nemělo by cenu něco zkoušet. Ondra by nedokázal projít dimenzemi, aby se k Vítkovi přiblížil a Vítek by nikdy neslyšel jeho hlas ve své hlavě.                                                                                     

„Co mě nejvíc zajímá Ondro: Vrátil ses už napořád?“ zeptal se teď úzkostlivým hlasem svého přítele.                                                                                       

„Ne,“ broukl Ondra. „Ale neznamená to, že tu jsem jen na pár dní. Budu s tebou tak dlouho, dokud nebudu mít jistotu, že stojíš rovnýma nohama na zemi, tedy že sis vytvořil dobré zázemí. To znamená, dokud si nebudu jistý, že jsi v životě nabral správný směr a že mě už jako přítele vedle sebe nepotřebuješ. Nejdéle však do té doby, dokud bude žít Ina. Ty se ale najdeš mnohem dřív, věř mi.“                                                                                                                      

Vítek se na něj díval dychtivýma očima. „Myslíš? Nelíbí se mi to, přestože se snažím soustředit na to, že jsi teď tady. Chci, abys tu zůstal navždy. Už mě nesmíš opustit, bráško, nechci… Nesmíš odejít, rozumíš?“                                               

„Neboj se, my se ještě uvidíme mnohokrát. A mimo to, jednou bude tvůj svět takový, jaký si teď neumíš ani představit. A teď běž radši scedit ty těstoviny.“                                                                                                                               

„A jo!“ běžel k lince a vytáhl ze skříňky síto. Vylil do něj vodu z hrnce, avšak těstoviny zůstaly spečené dole. Vařečkou je ode dna odlepil a vyklepl na talíř. Pak najednou přišel k Ině, a jak seděla na židli, přidřepl si k ní a objal ji.  „Hlava mi to nebere, ale to je fuk. Jsem šťastný, že jste tady. Oba.“    

Ina mu olízla nos.                                                                                              

„A Ondro, musím ti říct, že jsi vybral skvělého psa,“ pokračoval Vítek a popíchl ho: „Nikdy bych nevěřil, že tě budu tak rád objímat a že budeš na dotek tak plyšový.“                                                                                                                   

„Ty jsi tele!“ nafoukl se Ondra. „Já to tušil a vyskočil jsem z ní, když ses blížil.“                                                                                                                               

„Však já to poznal,“ zakřenil se Vítek a pomazlil se s Inou.