15 

Vítek si užíval volno jako by měl dovolenou. Na ruku v sádře si zvykl, takže nevnímal, že ho bolí, svědí a omezuje, a naopak to bral jako malou daň za ten božský klid a privilegium, že může ráno dlouho vyspávat.                                             

Když byl doma druhý týden s Inou, provedl generální úklid a vrhl se na nový koníček – cvičení. Vždycky o tom jen mluvil, že by s tím chtěl začít, ale bylo to jen mlácení prázdné slámy a když v čokoládovně rychle přibral, byl o to línější a upadnul do totální rezignace. Byl sám ze sebe otrávený, vlastně své tělo neměl rád.                                                                                                                                           

Teď se mu poslední týdny zvedla nálada a dostal chuť s tím něco udělat. Měl na ruce sádru třetí týden, když začal podle lekcí ve videích jednoduchými cviky na dolní polovinu těla, záda a břicho. Snažil se na tom pracovat každý den, ale zároveň cviky střídal a nepřeháněl to, aby do toho neztratil elán. Po každém cvičení se cítil líp, jako by mu to vypustilo do těla dobrou náladu a energii. Odrazový můstek k posílení těla je ale jídelníček, a tak se ho pokusil změnit. Začal jíst tvaroh a vejce, ale zatím moc nevěděl jak na to, a navíc tvaroh odjakživa nesnáší, takže to byla oblast, kterou si určil v blízké době více si nastudovat, aby ho mohl něčím nahradit. Byl samouk, a tak vše studoval na internetu a zkoušel to formou pokusu a omylu. Navíc si uvědomoval jednu věc: Teď je snadné začít se věnovat sám sobě, když má volno, ale co bude, až začne chodit na směny? Ke všemu ho omezovala sádra na ruce, kvůli tomu se zatím v posilování s vlastní váhou nemohl zaměřit na horní polovinu těla. Bylo to marné. Kdyby se těšil, až mu ji konečně sundají, přivolával by chvíli, kdy bude muset jít do práce a volnu bude konec. Tohle se mu honilo hlavou. Tomu se nedalo vyhnout. A když se tak nakonec stalo, zbývaly mu ještě čtyři dny, než nastoupil na první směnu. Kazil si je špatnou náladou. Sádru měl už dole a ruka byla plně zahojená, prý to byla šikovná zlomenina, říkali mu na chirurgii, stačilo málo a z trochu jiného úhlu a musel by na operaci. Dostal za domácí úkol mačkat denně gumový míček v ruce, aby se rozhýbala a posílila, a to byla celá fyzioterapie.                                                                                                                             

Mimo úklid bytu a cvičení, se celou dobu hojně věnoval Ině. Bral ji každý den na dlouhé jarní procházky podél řeky. Byla to trasa, po které se dalo jít přírodou dlouhé kilometry a končila až v dědině za městem. Vždy si vyhradil část úseku, kde ji cvičil na přivolání, a zkoušeli základní povely. Pak si spolu za odměnu hráli. Poctivě si nastudoval, ať už z knih z knihovny nebo článků a videí na internetu, jak vychovat štěně, jak ho odměňovat, jak se o něj starat a hledal v praxi, jaký přístup Ině nejvíc vyhovuje. Zároveň ji svými odchody z bytu na různě dlouhou dobu připravoval na to, až půjde do práce. Nakonec by mohl dostat metál, kolik informací do sebe za ten měsíc nahustil, lichotil si.                  

Bylo to stejné, jako když si loni půjčil zrcadlovku, aby nafotil jednu narozeninovou akci. Shodou náhod mu ji zapůjčil strýc malé oslavenkyně, který ji podědil z druhé ruky, ačkoliv fotit vůbec neuměl a neměl o to zájem. Proto si Vítka přes Džonyho domluvili. Už týden dopředu si Vítek studoval všechny funkce, zkoumal, jak nastavit čas a clonu a za jakých světelných podmínek je to co nejlepší, včetně triků a fíglů, aby byly snímky originální. Na místě fotil zcela intuitivně a momentky vychytával tak, že oslavu nenarušoval a lidé byli na snímcích zcela přirození. S celou kompozicí ozdob a pohoštění vypadalo vybalování dárků jako profesionální snímky. Úplně se do toho ponořil a taktéž rodiče desetileté oslavenkyně byli nadšeni. Tehdy se Vítek dozvěděl od úplně cizích lidí, že má talent. Dostal za to zaplaceno, což vůbec nečekal, odměnou pro něj původně mělo být, že si mohl foťák na pár týdnů půjčit. Tehdy se mu poprvé do hlavy vetřel nápad, že by si pořídil vlastní. A když už, tak pořádný. Protože Vítek, jak se pro něco rozhodne, skočí do toho po hlavě. A začal si hned odkládat. 

Od Ondry má v sobě zakořeněné varování, aby si peníze nepůjčoval, nebo si nebral drahé věci na splátky, dokud se nenaučí zodpovědně zacházet s penězi. Vítek proto tuto myšlenku ani nepřipustil, vůbec ho to nenapadlo. Měl by sice foťák hned, ale hospodaření s penězi a odkládání si po každé výplatě, ho svým způsobem bavilo, protože ho to učilo, jak s nimi zacházet. Neutrácel za hlouposti a měl plán, který dodržoval, o to víc ho naplňovala nadšením představa, až si foťák pořídí a začne s ním pracovat. Všechny tyhle věci znal od Ondry a Ondra z domu. Poslouchal ho, protože k němu choval obdiv a respekt a byl to jediný člověk, který ho nikdy nezklamal.                                                         

Poslední dny se pro změnu stal expertem na výcvik psů, odměnou mu byl pohled na Inu nadšeně plnící povely. Zjistil, že fenka nestojí tolik o pamlsky, je to zatím hravé štěně, a proto jí je větší odměnou hra a jakékoliv hračky, které se najdou po ruce. Občas si během výcviku vzpomněl na sebe, když se taky teprve začínal vše učit a poznávat svět, a snažil se rozpomenout si, kde se stala chyba, že byl vždycky na všechno, co po něm chtěli, tak natvrdlý. Brzo ty myšlenky hodil za hlavu, protože to nikam nevedlo. Stejně většina jeho dětství je jak když resetuje počítač.                                                                                                             

Například nemůže si vůbec vzpomenout na mámu. Jak vypadala, jaké to bylo u nich doma, jak to tam vypadalo, jak se k němu chovala? Má před očima jen mlhavé střípky, jako třeba stůl s děravým ubrusem, kukuřičné suchary, které jedl každý den, sluneční paprsky svítící od brzkého rána z okna s rozjetými žaluziemi v pokojíčku, jeho plyšový zašívaný medvěd, kterého mačkal v náručí, když usínal.                                                                                                        

Má pocit, že s ním máma snad ani nikdy nemluvila, prostě ho jen vedle sebe tak nějak měla. Má ji spojenou s pachy, které k sobě vážou pocity. Například štiplavý pach alkoholu a svíravý pocit uvnitř v těle, nebo svěží vůni připomínající vyprané prádlo a smích a radost na slunci a vzduchu. Později, když mu bylo devět a nastěhoval se zase k ní a její rodině, si toho z té doby pamatuje samozřejmě víc, ale i tak to je jako v mlze. Mozek mu vymazal vzpomínky. Ale co, možná je to dobře. Pár nejranějších má a to stačí.                                      

Během procházek si povídali s Ondrou, když nebyl nikdo okolo, a na poslední v neděli před pondělním nástupem do práce, mu Ondra nasadil svou zdánlivě nevinnou poznámkou brouka do hlavy. Zrovna dokončil s Inou výcvik povelů „ke mně“, „sedni“ a „k noze“ a házel jí uzel ze šňůrek, hračku, kterou má Ina ze všech nejradši protože se s ní dá výborně přetahovat, když se ho Ondra najednou zeptal:                                                                                                 

„Pamatuješ si, že by měl někdy někdo k tobě taky tak trpělivý přístup? Dal ti čas na to látku pochopit?“                                                                                 

Vítek se zarazil. Je to tak? Bylo to tak někdy? Ne. Vítkovi došlo, že mu Ondra v otázce, kterou mu položil, odpověděl na jeho vtíravé myšlenky.            

Ve třídě byla spousta dětí a v domově taky. Čas navíc mu nikdo dát nemohl, ani máma. Aspoň ne takový, jaký by potřeboval. Prostě to radši zpackal, tak jak se předpokládalo, a tím se školní nepříjemnosti účinně zbavil. Známky ho nezajímaly, vysvědčení ho nezajímalo. O co jde? Vždyť je to jen blbý papír, kterým si může vytřít... Nikdy nechtěl studovat, naopak. Chtěl se školní povinnosti co nejrychleji zbavit. Když se mu výjimečně povedl domácí úkol nebo písemka, třídní učitelka před celou třídou demonstrovala fórek, že ho musel osvítit duch svatý a pak ho mezi čtyřma očima varovala, ať už neopisuje nebo dostane pětku. Takže o co jde, proč by se snažil? Do sešitů si radši čmáral animáky nebo sprosté obrázky, když chtěl vyprovokovat úču.                                     

V domově byla jedna teta, kterou měl opravdu rád. A věděl, že jí na něm záleží. Byla to rázná dáma, s nikým se moc nemazala, ale byla taky hodně zkušená a dokázala vidět pod povrch. Poznala, že Vítek navzdory dětskému věku tak nějak na vše rezignoval, přestože je v něm daleko víc. Byla v tom prvním domově, a byla při tom, když si pro něj přišla máma. Když se ho pak o dva roky později zase vzdala, umístili ho jinam a on zavolal té tetě, aby jí to řekl a vysvětlil. Aby jí vysvětlil, že on není zloděj, jen nevěděl, co má dělat s tím pocitem, který v něm roste, a roste, a asi by ho roztrhal na kusy, kdyby to nedostal ze sebe ven. Už vše věděla a mrzelo ji to. Nejdříve mu řekla, že ji moc zklamal. V diagnosťáku si s ním o tom povídala psycholožka. No, Vítek si není jistý, jestli mu kdy výrazně pomohla, ale aspoň mu osvětlila trochu to, co se s ním dělo. A pak se spřátelil s Ondrou a už v něm ten pocit nikdy nerostl do té míry, že by si myslel, že umře na roztrhání těla, pokud s tím něco neudělá. Jen se objevil, a protože měl teď někoho, komu se mohl o tom svěřit, zmizel. Zjistil, že ho stačí ventilovat slovy někomu, komu bezmezně důvěřuje a tím tomu pocitu usekne včas pařáty.                                                                                                                        

Byla to prý úzkost. A ta samá věc mu způsobuje i problémy s dechem. Když je v pohodě, žádné problémy a nutkání nemá. To odpovídá, pomyslel si. Dávali mu prášky, všemožné druhy prášků na průdušky, na uklidnění a tak, ale on je plival do záchodu, nebo se vymlouval, že zapomněl nebo je ztratil. Neptali se ho, jak blbě mu po nich je, že je po nich strašně ospalý, takže si o tom rozhodl sám. Bylo mu líp bez nich, protože jedině tak se to mohl naučil sám ovládat. Je to vytloukání démona démonem, rozčiloval se Ondra, který si s medikamenty zažil své po smrti rodičů. Objevily se u něj totiž výbuchy vzteku, a ještě větší nutkání k útěkům. On je potřeboval, přiznával, bylo to akutní a naštěstí jen po krátkou dobu. Tohle byla zase jeho temná etapa, zvlášť když se dozvěděl, že jeho sestra bude žít s babičkou, ale on ne.                                                                 

S tetou zůstal Vítek v kontaktu, stále má v mobilu její číslo. Občas jí zavolá, aby si popovídali. Naposled když našel práci v čokoládovně, tehdy byl moc nadšený. Když Ondra zemřel, měl tendenci se jí zase ozvat, nakonec to ale neudělal.                                                                                                                           

Mohl by ji někdy navštívit, napadlo ho. Ano, rozhodně to udělá, až se trošku vzchopí. Aby viděla, že se má dobře. Naživo to bude lepší. Pokud s tím bude souhlasit.                                                                                                                                

„Ondro, na tohle nebyl čas. Nejsem přece princ, abych měl zvláštní zacházení,“ opáčil skoupě po odmlce, kdy se mu před očima přehrály všechny ty vzpomínky.                                                                                                                    

„Ale přemýšlíš o tom. Říkáš si, jaké by to bylo, kdyby se věci odvíjely jinak. Třeba kdyby si tě vzali ti manželé, kteří za tebou chodili…“                              

„Jo, ti. Byli hodní, měl jsem je rád. Prostě si to rozmysleli. Takový je život,“ zavrčel.                                                                                                                     

„Vzali si chytřejší dítě.“                                                                                    

S Vítkem to škublo. „Nech toho, Ondro, přestaň mi číst myšlenky. Nemám teď dobrou náladu.“                                                                                                

„Měl bys vědět, že si tě nevzali, protože jim to úředně nedovolili.“       

„Jak to?“ překvapeně zvedl hlavu. Byla to pro něj novinka.                     

„Nakonec nesplňovali podmínky ohledně zázemí, byla to složitá situace, měli se totiž stěhovat a ten muž díky tomu přišel o práci a sami nevěděli kam se vrtnout, tím spíš že měli už jedno dítě. Zkusili to, až si to vyřešili, ale to už se o tebe začala hlásit tvoje mamka a ta dostala přednost. Ale měl bys vědět, že si tě moc přáli, jen to prostě nevyšlo. Nebyla to nikoho vina. Odehrálo se to prostě ve špatný čas.“                                                                                                        

„Aha,“ vydechl. „A já pořád přemýšlel…“                                                    

„Co jsi udělal špatně. Už na to zapomeň. Neudělal jsi nic špatně.“         

„Jak to víš?“                                                                                                       

„Viděl jsem tvoje osudy. Minulé i budoucí.“                                               

Vítek se zamračil. „Nechápu to. Jak můžeš vidět moje osudy? Každý má snad jen jeden! Uzavřeme tohle téma, Ondro, já se o tom nechci dneska bavit. Taky se tě nevyptávám na to, jestli přemýšlíš o tom, jaké by to bylo, kdyby si tě nakonec babička u sebe nechala nastálo.“                                                              

„Přemýšlel a hodně,“ chytil se toho ochotně Ondra. Dřív by pro něj bylo těžké o tom mluvit, ale dnes už je jinde a hlavně… není člověk. „Především bych pak neudělal spoustu těch blbostí, díky kterým jsem skončil v přísnějším ústavu pro problémové děti.“                                                                                     

Vítek se svých slov zalekl, usoudil, že byl neomalený a zastyděl se. „Vylítlo to ze mě, Ondro, nechtěl jsem to vytahovat. Vím, že to nešlo, protože má silnou cukrovku.“                                                                                                                           

„Říkala, že jsem nezvladatelný a že bych jí přerostl přes hlavu. Asi měla pravdu. Jenomže ona nechápala, že mě přepadal ten vztek ze zoufalství a bezmoci a že jak to období přišlo, tak i rychle odešlo. Útěky mě ale lákaly pořád, až do sedmnácti, však víš. Chyběl mi pocit svobody, který jsem pak našel na kole… Měl jsem dobré známky, ale příšernou docházku, dostával jsem dvojky z chování a důtky za záškoláctví a drzé chování, kouření na záchodech, občas byly i bitky. Nika byla odjakživa bezproblémová, je o tři roky starší než já a se vším jí pomáhá. Spíš se starala ona o babičku než naopak. Přesto si mě brala o víkendech a o prázdninách, to bylo fajn. Za to jsem rád, měl jsem se na co těšit.“      

„A já ti to záviděl,“ ušklíbl se s úsměvem Vítek. Věděl, že si jeho kamarád prožil peklo. Když mu zemřela maminka a tatínek, kteří byli podle všeho moc hodní rodiče, až tak že toho Ondra využíval, vyčítal si, že se tolikrát kvůli němu museli zlobit a hádat. Byla doba, kdy si Ondra myslel, že to je trest za to, jaký byl špatný syn, takže o ně přišel. A přišel i o domov. Babička si ho netroufala nechat trvale u sebe, a když po jistém popotahování, kdy pořád neměl jistotu, co s ním bude a během toho několikrát utekl z domu, aby babičku a všechny vytrestal, umístěn do ústavu, který byl daleko od jeho domova, usoudil, že bude pro všechny lepší to trápení skončit. Byl to náhlý nápad, nic promyšleného, ale posledním impulzem pro něj bylo, když mu babička jednoho rána, když byl o víkendu u ní, řekla, že za to svoje chování půjde do polepšovny, a ještě že to jeho maminka a tatínek nevidí. V tu chvíli se rozhodl. Prostě doma nahlásil, že jde s košem, aby se dostal z bytu, protože měl celý víkend zaracha. Vylezl na chodbě jejich paneláku v sedmém patře na okno a tam váhal. Byl zrovna leden, studený, škaredý, šedivý sobotní den. Už by to byl málem udělal, byl rozhodnutý skočit, jen čekal, až pod ním zmizí lidi z ulice za roh, když tu mu cinkla zpráva na mobilu. Chtěl se to ignorovat, ale něco v něm zahlodalo, a nakonec mobil vytáhl z kapsy a podíval se. Byla to zpráva od Vítka, se kterým se v diagnosťáku právě poznali. Přečetl si: „Hele Ondro sem moc rád ze si ted doma a strašně ti to preju ale viš nemůžu se dočkat až budes tu musim ti ukázat zbitek svích komiksu.“                                                                                                                

Rozklepal se. Měl před očima Vítka s tím jeho na svůj věk příliš dětským nevinným kukučem, ačkoliv se tomu snažil vědomě bránit. Vždyť ten otloukánek si bez něj neporadí. V tu chvíli si Ondra uvědomil, jak je pitomý a slezl z okna. Od toho dne oba kluky spojovalo vzácné pouto, protože aniž by to Vítek tušil, zachránil Ondrovi život.                                                                                 

Vítek se zahloubal nad současným problémem. „Už umí skoro všechno, jen jí zbývá, aby pochopila, že se má venčit venku, a ne v kuchyni. Nevím, jak ji to naučit, už jsem zkusil skoro všechno.“ Tuto drobnou nepříjemnost chápal jako velký problém. Od zítřka mu začne každodenní pracovní rutina a Ina bude najednou většinu dne sama doma. Jak to na něj doléhalo, měl beznadějně skleslou náladu.                                                                                                

„Je to teprve měsíc kámo, Ina je učenlivá, ale zase po ní nemůžeš chtít zázraky. Vem si, že žila v kotci. Ona zatím moc nechápe rozdíl „co je doma a co je venku“. Její domov byla bouda, to je pro ni teď pelech, ale vše okolo to je v její hlavě zatím venku.“                                                                                                     

„No jo vlastně, to mi dává smysl,“ uvědomil se Vítek. „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Budu trpělivý, ale byl bych rád, kdybych to doma nemusel pořád uklízet, na těch parketách v kuchyni budou fleky a domácí mě zabije. Už nebudu mít tolik času. Ani nevíš, jak mě to štve. Pokud budu dělat na dvanáctkách, jak to bude doma sama zvládat a jak já to tam vydržím?“           

„Hele, na tohle se vykašli. Ber to z té lepší stránky, budeš moct chodit zase na bazén a na kolo a vůbec, dělat spoustu věcí bez omezení. Začneš konečně posilovat celé tělo, jak máš naplánované. Můžeš dělat cokoliv, Ina tě bude doprovázet.“                                                                                                             

„Máš pravdu. Můžu se do posilování opřít. Hodně jsem teď zhubl a odvykl si jíst čokoládu každý den. Půjde to dobře.“                                                        

„Přesně tak. A začni jíst zdravě, ne ty blafy. Vím, že se o to pokoušíš, ale mám pocit, že spíš hledáš výmluvy. Existují přece tvarohy s příchutěmi.“     

Vítek ale opět poklesl na mysli. „Já nevím, co přesně jíst, aby to bylo zdravý. Jím, co mi chutná a vařit neumím, jak sis mohl všimnout. To s tím jídlem asi neklapne. Všechny zuby mám stejně provrtaný jako cedník.“                              

Ondra povzdechl. Vítkovi se těžko zvedala nálada, když si liboval v pochmurných myšlenkách a rochnil se v beznaději. A pak si sám něco uvědomil, když se zamyslel. Jak to, že všechny tyto přešlapy vidí teď, doslova ho bijí do očí, a přitom když byl ve fyzickém těle, choval se stejně jako jeho kamarád. Všechny nešvary dělali spolu. Ondra ale netloustnul, protože nedělal v čokoládovně. Naštěstí. Jedl nesmysly, málo spal, hodiny zíral do obrazovky a mobilu, kouřil a pil moc koly stejně jako Vítek. Mají to vžité. Teď si to musí jen v hlavě přeskládat a utvořit si na nové návyky.                                                                          

„Tak si o tom něco zjisti. Nastudovat si věci, které tě zajímají, ti nedělá problém, dokonce ti to jde velmi rychle, řekl bych. Dej se do formy, aby ses cítil dobře. A uvidíš, jak se na tebe budou buchty lepit.“                                                             

„Kéž by!“ zvolal s ironickým tónem. Neuměl si to představit, natož aby to byla pravda.                                                                                                                 

„Vsadíme se?“                                                                                                   

„Ne. S tebou vždycky prohraju,“ hodil Vítek výzvu do autu jako odražený pingový míček ze stolu. A protože uviděl před sebou přes louku na nebi zajímavé mraky, přes které prosvítaly hřejivě žluté paprsky jarního slunce, vytáhl mobil a nafotil několik snímků. Pak naaranžoval do popředí Inu vedle trsu sněženek a udělal další sérii. Tyhle se povedly, pomyslel si spokojeně.                         

„Dáváš je pořád na Instagram?“ zeptal se Ondra se zájmem.                  

„Co jsi umřel, tak jsem žádné nezveřejnil. Vůbec jsem nefotil. Myslel jsem, že s tím seknu. Ale nedávno mi došlo, jak rychle Ina roste, a já nechci zapomenout, jak vypadala, když byla ještě štěně. Takže dneškem pokračuju ve focení.“             Vítek si před dvěma lety, když si konečně pořídil mobil s obstojným rozlišením, založil instagramový účet a web, aby mohl uveřejňovat své fotky přírody. Od té doby se obzory rozšířily na všechno možné. Vítek fotí cokoliv, co mu přijde zajímavé, a dokonce, po úspěšné narozeninové oslavě, už dvakrát dostal nabídku nafotit podobnou akci a jednou se mu ozvala tvůrkyně, jestli by nenafotil její ručně drátované šperky pro její web. Odmítl to s výmluvou, že na to nemá vybavení. To je samozřejmě pravda, ale taky se bál, že by s tím nebyli spokojeni a že by selhal. Jak by to vypadalo, kdyby k ní do dílny přišel s mobilem? Asi by ho vyhodila s námitkou, že takhle si to může udělat sama. Kdyby měl skutečný kvalitní foťák, cítil by se jistěji, jako profesionál.                                  

„Víš, že to jsou krásné umělecké fotky? Umíš to vychytat, máš na to oko,“ pravil Ondra.                                                                                               

„Já vím. Opakuješ mi to od chvíle, kdy jsem s tím začal. K čemu mi to je? Já ti to povím: k hovnu.“                                                                                            

„Proboha,“ ucedil otrávAeně Ondra. „Talent ti bude k hovnu, jen když ho zahodíš. A to je chyba. Hřích proti sobě. Teď je ti to jedno, ale až se ocitneš na místě, kde se nacházím já, budeš se mlátit do hlavy za to, že jsi tu příležitost promarnil. Tvá duše sem nepřišla s tímto umem jen tak, pro srandu králíkům.“              

„Děláš mi kázání? Tak s tím radši běž.“                                                        

Chvíli bylo ticho.                                                                                               

„Tak já jdu,“ vzal ho Ondra za slovo a zmizel. Vítek už uměl poznat, kdy je Ondra s ním a kdy ne. Když si uvědomil že skutečně odešel za závoj, zamrzelo ho to. Tentokrát ho poslechl doslova. Na druhou stranu udělal nejspíš dobře, dnes by se jen štěnili. Byl od rána rozmrzelý a drželo se ho to po celý den. Ondra jeho náladu akorát odnesl.                                                                                       

Vždy, když zmizel, vrátil se po nějaké době sám, když se mu chtělo, nebo ho mohl Vítek přivolat. Obvykle stačilo, když na něj intenzivně pomyslel a když to nepomohlo a on ho nevyslyšel, zavolal důrazně v duchu jeho jméno, a Ondra se vždycky objevil.                                                                                                       

Dnes ho volat nemusel, protože se stalo, co předpokládal. Ondra přišel sám, když večer spustil Witchera. Hráli do dvou do rána. Noc před první směnou Vítek stejně většinou nemohl spát.