17

Na dílně dvě a na stejném stroji pracovali už měsíc a ve stejné sestavě. Stali se z nich přátelé. Učnice se jmenovala Klárka a nebylo jí ještě ani šestnáct. Byla malinká a drobná, měla dlouhé vlasy černé jako uhel a oči jako srnka, hnědé, velké a hluboké s dlouhými řasami, a zároveň svým způsobem plaché. Chodila do čokoládovny na praxi, protože se učila na cukrářku. Pracovala s nimi jen na ranní směně, pak ji vždy někdo vystřídal nebo zpomalili a pracovali ve dvou. Z Pavla se vyklubal bezva chlap, dohlížel na ně i na práci v duchu vychovatele mimoškolního kroužku. Vlastně je svým způsobem díky věkovému rozdílu bral jako svá robátka a držel je pod svými ochrannými křídly. Byli nesourodá ale dobrá parta.                                                                                                                    

Už od druhého dne začal Vítek dělat Klárce doprovod na obědě. Byla to střelená holka, rozuměli si. Šárka ho od té doby už neoslovila, kromě provozních věcí, za což byl docela rád. Po tom, co za hlouposti vykládali na školení, bude vděčný, když se na vše co nejrychleji zapomene. Cítil se jako hlupák, ale nikdo se tak na něj nedíval. Naneštěstí pracovala u výdeje jen dva týdny a pak se vrátila po nemoci stará pracovnice a Šárka se vrátila do kuchyně. Už si nebyli na očích.                                                                                                                

Po práci se Vítek držel svého plánu pracovat na své fyzičce. Motivovaly ho rychlé výsledky. Byl mladý a jeho tělo reagovalo na fyzické cvičení nad očekávání rychle, jako by mu tím samo říkalo: no konečně! Přesto na to netlačil a cvičil podle plánu, který si udělal, aby si zvykal na zvyšování váhy činek postupně a nepoškodil si přetažením nebo špatných úchytem nějaký sval, před čímž ho jeho nový kamarád Jarda, který se tomu věnuje už roky, varoval. Konečně našel v téhle oblasti spřízněnou duši.                                                     

Protože dělal dvanáctky, dvě denní a dvě noční, a měl pak čtyři dny volno, mohl si deficit mezi směnami vynahradit. Mezi prací necvičil, ale ve volnu posiloval s novými činkami, dělal kliky a dřepy, a protože už bylo teplo, chodil na workoutové hřiště. Začal běhat, ale jen pozvolna, protože nechtěl už hubnout ale nabírat svalovou hmotu. Spíš to byla hra, aby se Ina vydováděla. Měli svoji vytipovanou trasu. Běželi tři kilometry na louku za město a tam si dali pauzu. Procvičil s Inou povely a pak s ní za odměnu hrál přetahovanou o uzel nebo klacek. Poté šli nazpět buď procházkou, nebo zase běželi.                     

Po večerech hrál Vítek s Ondrou na PlayStationu nebo si pouštěli seriály. Ondra vše jako obvykle trefně komentoval a nasmáli se. Tohle na něm Vítek měl nejradši, ten jeho jedinečný smysl pro humor.                                                             

Jednou, asi druhý týden po tom, co spolu začali chodit na obědy, vzal Vítek po směně Klárku na zmrzlinu. Protože už měla od dvou volno, dali si sraz v šest hodin před čokoládovnou. Ten den nechal Vítek kolo doma, aby mohl jet s Klárou autobusem. Stavili se nejdříve u něj, aby vyzvedli Inu, protože na ni byla Klára zvědavá, a šli pěšky do města do cukrárny U Médi na vyhlášenou vanilkovou. O víkendu šli do kina. Jen jako kamarádi, věděl, že je moc mladá, a přestože si rozuměli, bylo v jejich vztahu od začátku jasno. Nepanovala mezi nimi ani špetka chemie, ne víc než na úrovni dvou dobrých přátel, kteří jsou na jedné vlně. Vítek ji viděl jako mladší sestru a Klárka Vítka jako staršího bratra, se kterým je čurina. To slovo slyšel poprvé v životě, ale Klárka ho v kontextu s ním používala často.                                                                                                  

Přesto se Vítek cítil být šťastný. Zdálo se mu, že život poprvé za jeho existenci tak nějak harmonicky plyne. Jako by mu vše samo padalo do náruče. Víc by si snad ani netroufl přát. Jen toto, to stačí.                                                   

Na staré zvyky neměl čas. Něco za něco, uvědomoval si, že to je jedna z hořkých pilulek, které bude muset spolknout. Buď se bude dál věnovat tomu, co začal a poznávat přitom nové obzory nepoznaného obyčejného štěstí, nebo bude s kamarády houpat nohama v parčíku a žužlat v zubech cigáro nebo jointa. Došel k názoru, že to už nechce, že z toho vyrostl. Tuhle etapu má za sebou. Proto byl nucen své kamarády protřídit a vídal se teď už pouze s Vikem, Romanem a Nikou. Do jeho života začali pozvolna vplouvat noví lidé, jako Klára, Pavel a Jarda, nebo ti, které potkával venku se psem a kluci na hřišti, kam si chodil zasportovat. Proti staré bandě nic nemá, ale ani nemá na ně čas. Zjistil, že čas je ta nejcennější komodita v lidském životě, která se nedá ničím nahradit ani vrátit a on jím nechce plýtvat a stagnovat. Chce se zabývat a studovat to, co ho baví, nasávat vše jako houba a aplikovat to ve svém životě. Chce se rozvíjet a věnovat Ině, která mu roste před očima. Chce své zdraví a tělo posílit natolik, aby když na něj spadne zase někdy nějaká paleta, zvládne ji jediným máchnutím paže odrazit, a ne se jí nechat povalit jako pytel brambor. Aby když přijdou špatné časy věděl, že zase odejdou, aniž by nutně s sebou musely přinést nesnesitelné stavy úzkosti.                                                                                                         

Byla tu ale jedna věc, která ho bolela. Nika truchlila, a přitom to není tak dávno, co mu dávala hrdinné rady „ať prostě zatne zuby a smíří se s tím, nikdo tu není věčně“. A asi proto o tom nahlas nemluvila, ale Vítek to vnímal. I Ondra to viděl a bylo mu z toho úzko. Oba věděli, že se tiše trápí. Ondra přísně zakázal Vítkovi cokoliv jí prozradit, protože by to nepochopila. Aby Ondru byla schopná slyšet jako on, musela by být tomu otevřená. Ale ona nevěří na nic, co nemůžou její oči vidět a ruce osahat, a proto to nemá smysl. Zavrhla by Vítka, že je cvok. Proto to musel nechat, jak to je a být pouze v důvěře, že čas sám její rány zahojí.                                                                                                                       

Vítek si ale nedal říct, protože to by jinak nebyl on. Když mu jednou odpoledne volala, aby mu do sluchátka nebývale naštvaně vyčetla že vůbec nechodí na Ondrův hrob a že to vypadá, jako by na svého nejlepšího kamaráda už dočista zapomněl, rozhodilo ho to. Absolutně si to neuvědomil. Přišlo mu nesmyslné a jistým způsobem absurdní navštěvovat kamarádův pomníček, když ve skutečnosti byli stále spolu. Pravda je ale taková, že kdyby s ním Ondra nebyl, byl by u jeho hrobu minimálně jednou do týdne a trávil by tam hodiny, aby mu vylil vše, co má na srdci. A když si to uvědomil, navrhl Nice, že tam zajdou ještě dnes spolu a zapálí Ondrovi svíčku a donesou mu čerstvé květiny. Byla tak nadšená. Rozplakala se mu do telefonu a už za hodinu na něj zvonila s kyticí v ruce a svíčkou a sirkami v kabelce.                                                                            

Sám Ondra se ke svému pomníku stavěl neutrálně. Na místě nehody se byli nedávno podívat. Vítek tam zajel s Inou na kole, na jeho výslovné a neodbytné přání, a Ondra mu na místě detailně popsal, co se stalo. Vítek se z toho pozvracel, a tak se tam nezdržovali, pouze dal k malému věnečku pod stromem zapálenou svíčku a jeli pryč. O den později se Vítek s Inou vkradl na hřbitov v jedenáct večer za úplné tmy dírou v plotě, protože brána byla už od osmi zavřená. Museli ho navštívit v noci, protože psi tam nesmějí a tento je velký a docela dobře hlídaný. Tentokrát to byl Ondra, kdo nechtěl vidět svůj hrob. Neschvaloval, že Nika a babička utratily takovou hrůzu peněz jenom za to, aby jeho tělo mělo kde tlít. Ale Vítek na tom trval na oplátku, že jej donutil den předtím jet na místo nehody, které zase jemu nedělalo dobře.                             

Když stáli u hrobu, Ondra se zvláštně odmlčel. Poseděli tam docela dlouho a mlčky. Při odchodu mu Ondra prozradil, že když tam přišli, pocítil k tomu místu zvláštní spojení. Taky pocítil všechny emoce po blízkých, kteří tu se smutkem navštívili jeho hrob a které se přes ně vtiskly do půdy. Viděl je dokonce v imaginárním obraze, jak pláčou. „Nevěděl jsem, že může smrt způsobit tolik bolesti,“ pravil Vítkovi.                                                                                     

„Jo tak ty si to nevěděl?“ prohodil Vítek ironicky a pomyslel si, že rychle ztratil povědomí o tom, jak se cítil, když ztratil oba rodiče.                                 

„Je to zvláštní… Proč lidi vnímají smrt tak tragicky? Já myslím, že by se měla oslavovat. Vždyť jde jen o opuštění těla, nic nekončí, naopak…“                             

„Kdyby mi tohle někdo řekl po tom, co jsem ti byl na pohřbu, tak mu jednu fláknu!“        odbyl ho.                                                                                            

„O tom to právě je,“ zamýšlel se Ondra klidně dál, „to se dá pochopit jen tehdy, až duše opustí tělo. Jednou se stejně všichni sejdeme. A vlastně jsme se ve skutečnosti nikdy neopustili.“                                                                  

„Na tohle teď nemám,“ zavrčel Vítek a zmuchlal v ruce Inino vodítko. „Radši odsud zmizíme. Mám pocit, že tu nejsme sami.“                                           

„To si piš že nejsme, ty je cítíš? Je tu kolem nás duší jako o poledni turistů na náměstí u orloje.“                                                                                

„Střílíš si?“ vyskočil Vítek a zbledl jako stěna, což za černé noci a na hřbitově se zhasnutými lampami nebylo vidět. Vyděšený k smrti v momentě vystřelil a pelášil ze hřbitova jako neřízená střela, jenomže rozrušením nemohl najít otvor v plotě a začal tam vyšilovat jako králík chycený do pasti. Ondra to nejprve nechápal, ale pak se válel smíchy. Ina jediná zachovala chladnou hlavu a ukázala mu podle jejich pachové stopy východ. Když se Vítek vydrápal ven, zpocený jako myš a se šrámem na ruce od drátu, musel se sám sobě a celé situaci zasmát. Proč se bojí duchů, když s jedním naprosto klidně už více než dva měsíce komunikuje a žije?                                                                               

Takže toho dne, kdy mu Nika volala Vítek Ondrův zákaz porušil a ve chvíli, kterou považoval za vhodnou příležitost, podlehl nutkání zeptat se jí, jak to má. Jestli náhodou po tom, co jí z rodiny zbyla už jen babička, nezměnila názor. Doufal, že odpoví jinak, než jak nakonec odpověděla. Protože kdyby se tak stalo, mohl by jí svěřit svoje tajemství a konečně by jej měl s kým sdílet.             

„Věříš, že existují duchové Niko?“ vybafl na ni bez přípravy, když se po návštěvě hřbitova zastavila k němu na kávu a na film. Zeptal se i přes to, že mu Ondra doslova křičel do ucha, ať mlčí. Po vyslovení otázky cítil, jak se na něj za to zlobí, jak to s ním cloumá a stouply mu z toho chloupky na ruce po straně, kde se Ondra zrovna nacházel. Zároveň místnost prostoupilo podivné vzduchoprázdné ticho a napětí, které bylo hmatatelné nejen pro ně dva, protože Ina obratem opustila kuchyň a odklidila se do ložnice na pelech.                                    

Nika na Vítka vrhla skeptický pohled a obličejem jí prolétla emoce překvapení s pachutí jistého roztrpčení. „Ne, Víťo,“ řekla poněkud chladně. „Samozřejmě že na ně nevěřím. Proč se tak blbě ptáš? Ty jsi někdy nějakýho viděl? Občas jsi fakt mimo, Víťo, díváš se moc na filmy, už jsme se o tom přece bavili,“ utrousila kuse nakonec.                                                                                                        

V tu chvíli Vítek pochopil, proč byl Ondra tak rezolutně proti. Svým nekompromisním výrokem hlasitě popřela jeho existenci, a přestože byl Ondra nehmotný, neztratil city a tohle ho zabolelo. Byl to důkaz, že se oni dva v podobě, v jaké se nyní nachází, nikdy nespojí. Ne dokud Nika nepozná vlastní smrt.            

„Tak aspoň změnila názor na Inu a ráda mi ji pohlídá, když budu potřebovat,“ pokusil se Vítek na tom najít něco pozitivního a Ondru trochu povzbudit, když byli o něco později sami. Muž z oceli zůstal stopnutý v půlce, Nika se nemohla dodívat do konce, spěchala domů. „Ta alergie jejího fráji na psí srst nebude tak horká, jak mi tuhle tvrdila. Prý stačí, že si Honza vezme dopředu prášky.“                                                                                                                                          

„To jo. Aspoň takto strávím nějaký čas se svou skeptickou ségrou,“ vzdychl Ondra.                                                                                                                       

„Ale tož. Už jsem se ti omluvil. Myslel jsem to dobře, udělal jsem to kvůli ní. Nebyla by tak smutná, kdyby to věděla…“                                                       

„…Jsem smířený s tím, že mě prostě nikdy neposlechneš, když tě výjimečně o něco žádám,“ přerušil ho ledově.                                                                   

„Ondro,“ vyloudil ze sebe Vítek chlácholivě, a v tom momentě mu pípl mobil, než se kompletně vypnul kvůli vybité baterce. Vítek otráveně zaúpěl. Už necítil ve své blízkosti kamarádovu přítomnost, přesto nakvašeně zavolal: „Kruci, nemůžeš si vzít energii z něčeho v zásuvce? Chápu, že jsi na mě naštvaný, ale ten mobil dneska nabíjím už po čtvrtý!“