18                                                                                                                         

V pátek večer, když vyšel Vítkovi volný víkend, vzal Ondru na pivo. Navrhl to s úmyslem si ho udobřit, přestože to nebylo nutné. Až později si uvědomil, co pro něj znamenalo, že nerespektoval jeho přání, vlastně jediné, které po něm žádal. Ondra mu sice dávno odpustil, zlobil se jen v ten okamžik a pak ve chvíli, kdy to téma vytáhli, ale pozvání na pivo si nechal líbit.                                              

Nechtěli sedět doma, ale zároveň se potřebovali někam zašít, aby mohli spolu nerušeně komunikovat. Zahrádky byly ještě zavřené, ale stejně by tam Vítek nemohl mluvit se psem, jak řekl na otevřenou hubu. Ondra využil příležitosti, aby mu připomněl stále tolik odmítanou telepatii, které se z bůhvíjakého důvodu jeho kamarád stále vyhýbá jako čert kříži. Jak předpokládal, byl okamžitě poslán do háje zeleného.                                                                                             

Vítek jednoduše skočil k Zelenáči a koupil dvě plechovky piva, vyzvedl doma Inu, a protože se už přes den dalo chodit v tričku a večer bylo na mikinu, posadili se u staré teplárny kousek za domem na schodiště. Jen oni tři, Vítek, Ina a Ondra. Věřil, že tady budou mít klid, navzdory tomu, že je pátek půl desáté večer. Mládež a Vítkova generace se žene do centra nebo do parčíku a ti starší vysedávají v nálevnách nebo doma.                                                                 

Vítek hodil na zem složenou deku, kterou vzal pro psa, a sám se posadil na betonový schodek a opřel si záda o staré rozvrzané dveře teplárny. Po dvanáctkách ho vždy bolí nohy a dnes po noční spal tři hodiny, aby nepromrhal volný den, takže únava se začínala hlásit o slovo. Otevřel plechovku a Ině nalil do misky, kterou vzal s sebou.                                                                                   

„Jen trochu, musím pít pomalu, ať z toho její tělo zase usne,“ dirigoval ho Ondra.                                                                                                                         

„To budeme dva,“ utrousil Vítek.                                                                  

Ondra smutně prohlásil. „Kámo, ani nevíš, jak mi chybí točený. Nebo si zapálit doutník jako člověk. Ale nebudu si stěžovat. Můžu si dát aspoň takhle, komu se to po smrti poštěstí!“                                                                                      

„Opovaž se stěžovat si. Můžeš být vděčný, že se s tebou podělím.“      

Ondra v Inině těle k němu vzhlédl a opáčil:                                                 

„Ó děkuji ti velký náčelníku Opičí hýždě, za tvou nehynoucí dobrotu.“ 

„Pane bože,“ zvolal na to Vítek a pleskl se přes čelo. Nemohl uvěřit, že Ondra vytáhl tuhle svoji starou dětskou hlášku. Původně používal jiný výraz, ale protože byl trestaný za vulgarity, vyměnil ho za slušný, který ho mimochodem o to víc bavil, že mu na to nemohl nikdo nic říct a všechny tím rozčiloval.  Podíval se na něj, ale Ondra už hlučně lokal pivo z misky.                                                 

„Ině to nechutná. Naštěstí když jsem v jejím těle, tak je to jedno, protože nic necítí,“ řekl mu a olízl si čenich.                                                                      

„Co vlastně dělá, když jsem čtrnáct hodin pryč,“ zajímal se Vítek.         

„Coby. Občas vykuchá pár hraček a rozcupuje ty tvoje gumový papuče, který pořád kupuješ a rozčilují ji, protože smrdí. Někdy si vybije zlost na tvým tričku a ponožkách. A když se dostatečně unaví, tak spí. Většinou leží a vypadá, že spí, ale ve skutečnosti špicuje uši a ví o všem, co se kde v baráku šustne.“ 

„Vážně se na mě zlobí? Já s tím ale nic nenadělám. Prostě mě dali na dvanáctky, a i když spěchám domů, jsem pryč třináct až čtrnáct hodin.“  

„Bez obav, ona z toho vyroste. Teď je v pubertě, tak bude zkoušet tvoji trpělivost, ale až dospěje, bude rozumná. Cítím z ní frustraci, když odcházíš a bereš si ten svůj pracovní batoh a cinkáš klíči od kumbálu, kde máš kolo. Ví, že budeš pryč dlouho. Je docela smutná, to skrze ni cítím. Psi ale nevnímají čas jako my, žijí okamžikem. Ona si už vlastně zvykla. Ve volnu se jí hodně věnuješ, to klobouk dolů. Vím, že je to šťastný pes. Takže si nedělej výčitky.“                         

„To jsem rád. Taky jsem díky ní šťastný. A díky ní mám zpátky tebe,“ usmál se Vítek.                                                                                                                    

„Ale máš teď i novou kamarádku,“ nadhodil Ondra.                                 

„Klárku.“                                                                                                             

„Kouká z toho něco?“ špičkoval Ondra. Vítek se zasmál.                         

„Ne, dohazovačko! Je fajn ale moc mladá a nelíbí se mi jako holka. Já jí taky ne, jsem pravý opak jejího typu. Jsme kamarádi. O víkendu je pálení čarodějnic, na Zámečku bude koncert, tak se tam půjdeme mrknout. Ona vezme svoje kámošky, tak jsem zvědavý. Nejspíš to bude stát za to, jestli jsou střelený jako ona. Nejdřív jsem myslel, že půjdu sám, ale nakonec jsem se domluvil s Romanem. Dělá na čtverce u odlívání forem, tak je spolu seznámím.“                      

„To zní dobře.“                                                                                                  

„Kéž bys mohl jít taky.“                                                                                   

„Šel bych rád, ale mám smůlu.“                                                                     

Vítek si lokl piva. „Určitě bys vzal Kristýnu a ta mi tam teda fakt chybět nebude. V lásce jsem ji neměl.“                                                                                  

„Neudělal bych to, kdyby sis to nepřál. Protože bych šel mezi tvé přátele, respektoval bych, že ji tam nechceš. Moc dobře vím, že tě nenápadně shazovala a urážela. Dělala to, protože žárlila. Takové věci ale člověk vidí, až když je pozdě. No nic. Tak mi aspoň poreferuješ, jaký to bylo.“                                

„To si piš. A příště domluvím akci, kam můžu vzít i psa. Poznáš je aspoň skrze Inu.“                                                                                                                       

Odmlčeli se, protože kolem procházela žena s jorkšírem a po Vítkovi se divně dívala. Vítek to zaznamenal, ale nevšímal si jí. Vzal plechovku a dolil zbytek do misky. Ondra se hned hltavě napil, a přitom oba viděli, jak je ta drbna sleduje s šokovaným výrazem ve tváři. Zvědavě vyčkávali na reakci, ale ženská se přemohla a šla dál.                                                                                                    

Když se o deset minut později vracela stejnou cestou, kluci si už zase povídali.                                                                                                               

„Hej ty,“ přerušila je nabroušeně, „to vedle tebe je pes, ne kumpán, se kterým můžeš popíjet. Psům pivo škodí, chceš ho zabít? Policie by konečně měla začít dělat to, od čeho jsou placeni a pochytat ty grázly, kteří tu pochlastávají a prodávají dětem drogy. Pak se nemůžeme divit, že jsou děcka už od malička tak zkažený, neučí se a radši kouří, fetují a chodí za školu!“                            

Vítek na ni nevěřícně zamrkal. Musela si tu řeč připravit, než šla nazpět. Překvapením zalapal po dechu, až ho nakonec nabral a ve vlně zdravého roztrpčení prohlásil: „Paní, já tu skutečně jsem s kamarádem, i když ho nevidíte a jsme naprosto střízlivý. Možná máte pravdu, ale mě se to netýká, běžte si stěžovat spíš na hřiště a do parčíku. Anebo se příště starejte o sebe.“                             

Pejskařka na něj vyvalila oči, podívala se na Vítka a pak zaostřila na psa vedle na dece. A protože nevěděla, co si má o tom myslet, jestli vidí v té tmě špatně ona nebo si ten drzoun z ní střílí, jen zakroutila hlavou a odkvačila pryč.             

„Pěkný,“ bavil se Ondra. „Dřív bys ani necek, sbalil se a odešel.“           

Vítek se poplácal po rameni. „Musím se pochválit. Povedlo se mi zahnat místní teroristku.“