19

Sobotní koncert skupiny Kabát revival se konal tradičně v areálu na Zámečku. O dva měsíce později tentokrát večeru počasí výrazně přálo, na rozdíl od akce, kam přišel Vítek s rukou v sádře a s rumem pod bundou. Bylo slunečno a teplo.   Roman se stavil k Vítkovi už před polednem, objednali si pizzu a hráli online střílečky až do jejich odchodu po čtvrté hodině.                                           

S holkami měli domluvený sraz v pět u jednoho ze zadních vchodů do areálu. Vstup byl zdarma, a tak na příchozí nikdo nedohlížel a obezděný prostor byl dost přeplněný. Klárka a obě spolužačky si přinesly vodku v objemné kabelce, kterou si střídaly v nošení, a to Vítka, když to viděl, vyhodilo z koncentrace hned na začátku. Ještě pořád měl před očima, jak on sám posledně dopadl s propašovaným alkoholem. Navíc je podezíral, že už přišly naváté, ostatně z láhve půlka chyběla.                                                                                                           

Všechny měly na sobě jako trojčata mikro šortky a pod bundičkami typu bomber tílka a nebyl to pěkný pohled, když se po sobě v záchvatech smíchu válely na trávníku. Klárka se docela hlídala, aby se udržela upravená a první z jejich kamarádek byla spíše anorekticky hubená a oblečení na ní plandalo, ale té druhé byly šortky o číslo menší a stále jí z nich vylézaly půlky ať už nahoře nebo dole. Vítek se na to nemohl dívat, ale Roman se tvářil rozjařeně, užíval si dívčí společnost a motal se mezi nimi jako motýl Emanuel na rozkvetlé louce.            

Vítek to viděl jinak. Od prvního okamžiku měl tendenci na ně dohlížet dozorčím okem staršího a rozumnějšího Velkého bratra. Dívky poutaly pozornost, protože byly velmi hlučné, a kromě bezdůvodného pištění, pokřikovaly po sobě i po klucích vulgarismy. Jeho vyčerpávající snaha usměrnit je byla od začátku odsouzena k neúspěchu a nesetkala se s kladnou odezvou od žádné z dívek, natož pak od Romana, který se s jejich náladou ztotožnil a považoval to za skvěle zahájené odpoledne. Zmocnil se Klárky, sotva se seznámili, a v živém hovoru se oba záhy odsunuli stranou, takže Vítkovi zbyly její spolužačky, které když viděly jaký je prudič, rychle od něj utekly.                                                      

Koncert začal v šest hodin a trval do sedmi, poté bylo na pořadu dne slavnostní zapálení hranice s čarodějnicí. Užili si poslech kapely ještě společně, ale když byl konec, Vítek zůstal náhle na plácku sám jako kůl v plotě, aniž by si byl vědom kdy se tak stalo. Jako mávnutím kouzelného proutku, najednou byla celá jeho čtyřčlenná parta fuč. Mohli mu aspoň říct kam jdou a že nechtějí, aby šel s nimi, povzdechl si otráveně. Obešel celý přelidněný prostor s mobilem v ruce a mohl si vykroutit krk, jak je všude hledal.                                               

Nakonec je našel, jak se baví u posezení před jedním ze tří bufetů. Povedlo se jim ukořistit stůl s dvěma lavicemi a hned ho celý obsadili tak, že se k nim už nikdo nevešel, ne že by se tam kdokoliv hrnul. Holky už měly docela špičku a Roman je doháněl pivem, pro které si chodil k výčepu, který měl hned za zády. Piva nosil po dvou, aby nemusel pořád vstávat a čekat v řadě, jenomže vždy když pití donesl na stůl, holky mu to během chvilky vyzunkly. „Vy tři pijavice,“ provolával s blaženým výrazem a rukou omotanou kolem Klárčina pasu.         

Celý obezděný areál byl narván lidmi všech věkových kategorií, od nejmenších dětí, které vzali rodiče na pálení čarodějnic, až po staříky dávající si do nosu frťany u okýnka s alkoholem, a Vítek vážně uvažoval, že je čas odejít. Nakonec se uvolil, že s tím ještě počká a přisedl si ke své veselé partě. Dal si s Romanem dvě piva, ale víc nemohl. Nelíbilo se mu, jak Roman a jeho ruka šmátralka zneužívá situace, ačkoliv Klárka rozhodně nic nenamítá, ba naopak ho provokuje podbízivými pohledy.                                                                                  

Vítek je sledoval s jistou nevraživostí v očích, ale pak se pokusil na celou věc nahlédnout z nezaujatého úhlu. Vzpomněl si totiž, co mu sama Klára říkala: „Jsi opak mého typu, Víťo, doslova.“ A pak se podíval na Romana a všechno mu do sebe dosedlo. Přestal zazlívat Romanovi jeho drzé chování a Klárce přítulnost podnícenou alkoholem a připustil si, že prostě a jednoduše mezi nimi přeskočila jiskra. Roman je hnědooký brunet s úhledným symetrickým obličejem, je o hlavu vyšší než ona a silný z práce kde se fyzicky nadře, a tedy se nediví, že Klárka k němu zahořela náklonností od prvního pohledu. Vítek převyšující Klárku jen o pár centimetrů, s blond kšticí delších vlasů a s výrazně hranatou čelistí a vystouplými lícními kostmi, prostě rysy, které nevypadají tak „cute“, jak se dnes zaslechl od jejích kamarádek, když si nahlas šuškaly, by Kláru jen těžko tak rozdováděl, i kdyby ji pohostil galonem vodky.                   

„Víš kolik jí je?“ uhodil na Romana, když stáli řadu na pivo a holky seděly u stolu. Vítek si šel pro druhé a věděl, že to je jeho poslední.                              

Romanovo černé huňaté obočí nelibě poskočilo, než mu odpověděl. „Má šestnáct. A co jako? Mezi námi jsou čtyři roky, říkala, že je s tím ok.“              

„Je jí patnáct,“ opravil ho rozezleně.                                                            

„Narozeniny má za tejden. Proboha, od kdy jsi takový vopruz? Vykašli se na to a bav se. A když ne, tak to aspoň nepřenášej na nás, holky si na tebe stěžovaly. S těmi kámoškami si neprohodil ani slovo. Jen se tváříš jak zkaženej prd a otravuješ atmosféru. Chtěl jsi snad Kláru pro sebe? Měls mi to říct.“          

„Ne, nic mezi námi není,“ opáčil rychle a zaraženě zmlkl. Už nedělal kamarádovi žádné další mravní přednášky. Musel si nalít čistého vína a dát mu za pravdu, jen kazí atmosféru. Proč mu tolik vadí, že jsou ty holky opilé?  

Nechal to být, protože bylo naprosto evidentní, že se Roman Kláře líbí. Nemá cenu chovat se jako zkaženej prd. Od té chvíle se rozhodl, že až dopije, bude nejlepší pro všechny, když odejde. Chyběl mu Ondra a Vik. Kdyby tu byli, dal by si s nimi klidně tři čtyři pivka a možná práska, kdyby měl Vik něco s sebou. Jako parta by se bavili, ale určitě by se tu po sobě neváleli a neosahávali se v podnapilém stavu. Ale o to nešlo, ať se baví, říkal si, jenomže je tu pod tím vším ten hlavní zádrhel, který ho nutí stáhnout krovky a dát radši od celé situace ruce pryč. Přestože na to holky nevypadaly, jsou příliš mladé. Od Klárky ví, že ona je z nich nejstarší, a z toho má vítr, jelikož jsou všechny totálně namol. Lhaly, že jsou spolužačky, obě chodí teprve do deváté třídy.                                     

Už se málem zvedal k odchodu, když holky klukům oznámily, že jdou na toalety a utekly. Vítek se tedy ještě zdržel, aby se pokusil Romanovi naposled domluvit. „Dohlídni, aby už nepily. Po desáté objíždí město strážníci, zvlášť když se koná nějaká akce, a dělají kontroly. Jsou všude, však to znáš. Jestli na vás narazí…“                                                                                                                       

„Z čeho máš furt bobky proboha! Podívej se kolem sebe, nikdo to neřeší, jen ty. Půjdeme boční cestou a parkem, tam fízlové nejezdí. A i kdyby na nás narazili, tak co. Co se stane? Bude konec světa? Opíšou si občanky, ale spíš ani to ne. Vystrčí prst a řeknou tytyty. Tady jsou zvyklí na všechno a opilými puberťáky se nezabývají, když nedělají bordel.“                                                   

„Tobě možná ukážou prst, ale mě znají, já už nějaký zápisy mám a nechci, aby si mě lustrovali. Nebudu to riskovat,“ mračil se na to Vítek.                    

Holky se vrátily z toalet, a tak se zvedl a rozloučil se se všemi. Překvapeně na něj hleděli, ale nikdo neměl zájem přemlouvat ho, aby zůstal, takže mu jen zamávali na rozloučenou. V tu chvíli se k nim připojila malá tříčlenná skupinka a Klárka rychle vyskočila od stolu a hvízdla na něj jako rozhodčí na fotbalovém hřišti. Půlka lidí v areálu úlekem poskočila a druhá se po ní ohlédla. Netušil, co se děje, ale udělal čelem vzad a zamířil zpět.                                             

Když se k nim neochotně blížil, vyběhla mu nadšeně naproti a přitáhla ho k nové partě zavěšená kolem jeho ramen a poskakujíc nedočkavostí, aby ho představila.                                                                                                               

„Lidi, to je Víťa. A Víťo, to je moje ségra, ta, jak jsem ti o ní říkala. Je o osm let starší, řekl bys to do ní?“ ukázala na vysokou štíhlou brunetku, s kočičíma očima. Vítkovi, když se na ni podíval, se bezděky zatajil dech a zůstal nehnutě stát na místě jako solný sloup.                                                                 

Byla Klárce podobná, ale hezčí. Mnohem hezčí. Štíhlá vysportovaná figura a ty nekonečně dlouhé nohy v upnutých džínách mu zamotaly makovici. Zpříma se na něj podívala, pohodila černými vlasy, které jí sahaly až do půl zad a přejela ho zkoumavým pohledem, který se rozhodně nesnažil nic skrývat a taky nikam nespěchal. V prvním momentě v tom zahlédl až jistou protřelost, ale ten pocit mu jen prolétl hlavou jako mlžný opar, který snad ani neexistoval a místo toho uznal, že prostě jen moc dobře ví, jak je neskutečně krásná. Pomyslel si, že ho přechází zrak, že to je jen nějaký přelud a zamžikal očima, ve snaze ten sen rozehnat.                                                                                                             

Přikročila k němu ladným zhoupnutím v bocích o jeden krok, zeširoka se usmála a blýskla po něm řadou dokonalých bílých zubů.                                   

„Diana,“ podala mu ruku. Když to řekla, zvuk jejího neobvyklého hlasu mu zarezonoval hrudním košem a sevřel všechny vnitřnosti. Jen srdce mu bušilo o sto šest a zároveň ho měl až v krku. Jejich dlaně se setkaly v pevném a příliš dlouhém stisku, protože ji nechtěl pustit. Ruce měla hebké a pěstěné s dlouhými červenými nehty a na prstech měla několik prstýnků, to celé ho zaujalo, protože v práci na to není zvyklý, tam to holky nesmí. Do nosu mu v tu samou chvíli vrazila vůně fialkového parfému, až se mu zatočila hlava.                 Byl nižší než ona, jen trochu, ale dost aby nemusel příliš sklápět zrak na to, aby jeho oči nechtíc uvízly hlubokém výstřihu naproti němu. Akorát do ruky, to mu její ňadra hlásala jako rozhlas z lampiónu. Rychle odlepil oči od jejího upnutého růžového trička a opálené kůže, a když je zvedl, střetl se s jejím kočičím pohledem zelených očí zvýrazněných černou linkou a kouřovými stíny. Zadíval se do nich a podruhé v časovém úseku dvou minut se mu zatočila hlava. V ten moment nevěděl, která bije, a tak jen zmateně a na jeden půlkrok ucouvl. Diana se tvářila nad věcí, ale za jejími netečnými koutky plných sytě červených rtů se skrývalo pobavení nad tím, že ho vyděsila.                                           

„Víťa,“ zasípal se zadrhnutím v hlase přes knedlík v krku, zastyděl se a odkašlal si.                                                                                                                         

„Říkají mi Di,“ pravila a úsměv opět rozsvítil její půvabnou oválnou tvář. Působila oproti němu tak uvolněně a sebevědomě, zatím co Vítkovi se podlamovala kolena i z jejího hlasu, který byl nebývale něčím přitažlivým zabarvený. Nedokázal identifikovat, čím to je. A zatočil se s ním svět, když na něj opět promluvila. „Děláš s Klárou Víťo?“                                                                                           

Musel chvíli přemítat, než odpověděl. Chtěl, aby to působilo inteligentně a zároveň nechtěl odpovědět jedním slovem. Způsob, jakým ho oslovila, ho málem rozstřelil na atomy.                                                                                     

„Ano, pracujeme spolu. Dělám operátora.“                                                

„Operatéra?“ zopakovala překvapeně a nechápavě povytáhla jedno dokonale tvarované obočí.                                                                                

Klára a Roman vybuchli smíchy a řehtali se jako koně ještě dlouho, až se Roman plácal do stehen a volal: „Operuje čokolády.“                                         

„Operátora ve výrobě!“ zakřičel, aby mu rozuměla mezi tím hlukem.   „Aha,“ kývla bradou.                                                                                        

„Di hledá přítele,“ vyzradila Klárka, když se uklidnila, a pak si skryla ústa a nanovo vyprskla smíchy, tentokrát za podpory svých kamarádek. Sestra do ní strčila loktem a obrátila oči.                                                                                             

Vítek tomu rozuměl. Di hledá přítele, ale jak by proboha… Co to má společného s ním?                                                                                               

S Di byla nějaká holka a kluk, oba v čele s ní nad Klárkou a jejím chováním pohrdlivě ohrnuli nos. Najednou se Klárčina sestra obrátila k odchodu a prohodila přes rameno: „My jdeme do města. Tady je děsná nuda, zůstali tu jen trapáci a děcka. Tak si to užijte. A ty už nechlastej Kláro, nebo ti táta dá zase pár facek!“                                                                                                                     

Pohodila hlavou, aby odstranila černou loknu z obličeje, noblesně se zavěsila do své kamarádky a kluka, na kterém byla na první pohled znát jeho orientace, a odporoučeli se.                                                                                           

Vítek ji provázel pohledem, dokud mu nezmizela z očí. To byl trapas, pomyslel si, s tou se už nikdy neuvidím. Najednou dění a všeobecný šrumec u posezení kolem hladových oken a stánků s nápoji přerušil naléhavý a veselý mužský hlas, který mikrofonem svolával dav k nachystané hranici. Děti se k místu hnaly jako stádo divočáků a Vítek s přáteli vše zaraženě sledovali zpovzdálí. Blížil se zlatý hřeb večera, na který se těšily zejména ti nejmenší. Přesně o půl osmé se dav shluknul kolem hranice z dřevěných polen, tak obrovské, že byla všem vysoko nad hlavu. Snad proto na celou akci dohlížel hasičský sbor. Na vrcholku se třásla proutěná čarodějnice s koštětem, oděná do hadrů a s šátkem na slámové hlavě. Moderátor akce držel v ruce zapálenou louči, a právě se celou tu parádu chystal zapálit. Loučí se dotkl rohu dřevěné pyramidy, která rázem za vřískotu dětí a všeobecného potlesku vzplála jako škrtnutá sirka. Spustila se veselá vřava a jásot, doprovázená dramatickou hudbou z reproduktorů. Čarodějnice byla během pár minut na prach a několik dětí kolem obrovského ohniště tančilo a zpívalo, házeje do plamenů šišky a klacky. Dva muži v hasičských uniformách je stále dokola odháněli a měli co dělat, aby je udrželi v bezpečné vzdálenosti od žáru, ale děti pokaždé jen oběhly ohniště dokola a smály se jim, dokud vedoucího chlapce nechytil jeho otec, neplácl ho přes zadek a neodvlekl pryč.                                                                                                                          

Vítek si počkal na ten zážitek, ale protože byl nízkého vzrůstu, přes zeď dospělých dohlížejících na své ratolesti toho moc neviděl. Když čarodějnice shořela, vyhledal přátele a tentokrát se s nimi opravdu rozloučil. Ani teď ho nepřemlouvali. Protože jim dosud nechyběl, proč by to mělo být jinak i po jeho odchodu.                                                                                                                                         

S rukama v kapsách zamířil k východu. Několikačlenná tlupa mrňousů se kolem něj prohnala se špekáčky napíchnutými na ořezaných prutech, které k nim vydávali u pultu, kde se dali zakoupit. Otočil se za nimi a sbíhaly se mu sliny. Taky by si rád opekl dva tři kousky, ale nebude se mezi ně míchat. U ohniště byli jen děti a rodiče, jak by tam vypadal.                                                        

Když už byl zády, hlavou mu prolétla myšlenka a vyvolala jakousi starou zahořklost. Když se nad tím zamyslel uvědomil si, že někde v zapomenutém koutku duše stále dřímá pachuť něčeho, co by se dalo identifikovat jako zášť, ačkoliv si myslel že je to dávno pryč. Stará a shnilá věc.                                             

Nenáviděl je. Nenáviděl rodiče, kteří tak urputně pečují o svá děcka. Opékají s nimi špekáčky, pomáhají jim je napíchnout a držet v ruce a otáčet klacek tak aby se nespálily. Dohlíží, aby si přitom neublížili, a utírají jim pusu a nos. Při jídle se umažou až na zádech, ale oni je prostě bez sprostých nadávek a pohlavků umyjí a věci vyperou. Povídají si s nimi, vyslechnou, co jim chtějí nesrozumitelným žvatláním sdělit, a přestože nerozumí, co jim říkají, odpovídají na jejich zvídavé a všetečné otázky. Večer je ukládají do postýlek a čtou jim pohádky a ráno je probouzí a pomáhají jim se obléct a vyčistit si zuby a nachystají jim snídani. Dokonce mají na stole kakao. Pak je odvedou do školky a včas je vyzvednou.                                                                                                                        

Když byl malý, házel na pískovišti po takových zhýčkaných děckách kyblíky a formičky s pískem. Jednou se jednomu obtloustlému klukovi, který ho zvlášť něčím rozčiloval, trefil do hlavy a on začal tak strašně řvát, že se toho, co provedl, polekal. Schytal to. „Zlý chlapec!“ „Uličníku!“ A ukazovali si na něj. „Pozor, to je ten hajzlík…“ „Jděte od něj pryč děti.“ „Podívej se, jak zase vypadá, to je hrůza.“ Po tom incidentu už radši sedával v koutku hřiště a díval se. Už nechodil na písek, když tam byli. Beztak si nejradši hrál sám. Stejně ho na hřiště nikdo nedoprovázel, máma ho vypustila před barák jako divokou zvěř a nechala ho tam, protože to byl téměř uzavřený dvůr a nemohlo se mu tam nic stát. Hlídala ho prý z okna. Jenomže Vítek párkrát utekl ze dvora a nikdo si toho nevšiml, natož aby se po něm sháněla. Poprvé ho přivedla nazpět nějaká žena z ulice, ale pak už se uměl vrátit sám. Objevoval svět, bylo to úžasné dobrodružství.                                                                                                                                     

Horší část výpravy nastala, když se chtěl vrátit domů a vchodové dveře do domu byly zabouchnuté. Mnohokrát mu musela přijít na pomoc sousedka. Bydlela totiž v přízemí a její zvonek byl jediný, na který dosáhl, takže na ni buď zazvonil, nebo ho slyšela oknem, jak ji volá „teto Iry“. Volat mámu nemělo cenu, bydleli vysoko.                                                                                                                           

To bylo řešení, když byla teta Iry doma. Někdy brečel u dveří pěkně dlouho, než se ho někomu zželelo a ujal se ho. Lidé v domě ho neměli rádi, mysleli si, že je narušený a obcházeli ho obloukem. Nemluvil, ubližoval dětem a díval se na všechny zlým pohledem. Jen ta sousedka Irena z přízemí se k němu chovala hezky, byla mladá, ale ne tak mladá jako jeho máma. Jeho matce bylo sotva osmnáct, když ho porodila. Nejednou si ho ta sousedka, teta Iry, vzala k sobě domů, dala mu najíst a někdy tam i spal, protože máma byla pryč nebo smrděla alkoholem. Občas se domluvily na hlídání, ale to se někdy protáhlo až do druhého dne. Sousedka mu tvrdila, že maminka ho má ráda, jen prostě není ještě připravená se o něj starat. Moc jí to nevěřil, nebo tomu spíš nerozuměl, ale dnes ví, že ho chtěla jen utěšit, protože skutečný důvod neznala, stejně jako donedávna on sám.                                                                                                  

Máma k němu nechovala žádný cit, nebo jen velmi malý. Od početí se to snažila v sobě překonat, protože sám Vítek za nic nemohl a ona si to uvědomovala. Přesto to nešlo. Nemohla. Cítila k malému odpor, protože mu byl tak podobný. Od začátku litovala, že dítě nedala pryč, že se nechala rodinou přemluvit, protože by to byl hřích. Nakonec jim to vyčítala, že ji donutili si ho nechat a zkazit si život, a rozhádali se. Odešla, nemohla žít v jedné čtvrti s chlapem, který jí to udělal a který se k tomu, co provedl, nikdy nehlásil. Když porodila Vítka, byla čerstvě plnoletá a rozhodla se odstěhovat se z toho prokletého místa a žít v jiném městě. Neměla peníze, a tak bydlela v levném starém obecním bytě v chudé čtvrti a žila z rodičovské podpory a sociálních dávek. Přestože jí pomáhala kamarádka i sousedka, o dítě se nedokázala postarat. Zápasila sama se sebou, s povinností dát mu nějakou péči a s tím, že se ho štítila.             

Když Vítek dospěl, přišel mu od ní dopis, který ho úplně rozložil. „…Znásilnil mě, když jsem se večer vracela domů od kamarádky. Byl opilý, šel z hospody. Nikomu jsem to neřekla, strašně jsem se styděla a bála se ho. Byl to přítel mého otce a vždycky si mě měřil pohledem, jako by si to plánoval, od doby, co si ho pamatuju. Kdybys chtěl cokoliv vědět, jsem připravená si s tebou o tom promluvit. Omlouvám se, že jsem nebyla dobrá matka, ale nevěděla jsem, co sama se sebou. Už jsi dospělý, myslela jsem, že bys to měl vědět. Slyšela jsem, že ho chceš vyhledat, žádám tě o to, abys to nedělal. Nemusíš znát svého otce, máš mě. Chci vše napravit, polepším se slibuju.“ Tohle černé tajemství mu přišlo poštou v dopise, který mu poslala k jeho osmnáctinám i s dárkem v balíčku. Už neví, co mu dala, ví jen to, že ani nesebrala odvahu mu to zanést osobně.                                                                                                                             

Ne, tohle Vítek opravdu nechtěl vědět, a přestože měl už osmnáct, bylo to na něj moc. Měl to být omluvný a vysvětlující dopis, odhalení předcházelo spoustu omáčky, kterou si Vítek nevybavuje, protože dopis roztrhal a zahodil. Šokovalo ho to a on si nedokázal užít oslavu, kterou mu uspořádali kamarádi. Vyhrabával se z toho měsíce a vzbuzuje to v něm jistou hanbu a odpor ještě doteď. Ta nevědomost, důvody toho, co se s ním dělo, když byl ještě dítě, v něm nechávaly otevřené dveře k možnému dialogu s matkou. Po tomhle ale z jeho strany vznikla směrem k ní tlustá a neproniknutelná zeď. Nechce s ní mít nic společného. Nemohla mu víc ublížit, než tím že mu poslala k významnému životnímu přelomu tento stručný a chladný dopis. To je závěr, ke kterému došel, když se s tím nějak víceméně vyrovnal. Matka mu od té doby pravidelně volá jednou za pár týdnů, měsíců, ale poslední rok se mu zkouší dovolat každý měsíc. Nebere to a na dopis jí taky neodpověděl. Nikdy. Nemůže ji vidět ani slyšet její hlas. Už ji nepotřebuje.                                                                                           

Nakonec to byla tenkrát teta Iry, kdo se na to nemohl dívat a zavolala na sociálku. S mámou nebyla řeč, byla nenapravitelná a sousedce došlo, že to Vítek bude mít ještě horší, když je zase těhotná.                                                               

Časem zapomněl na to, jaké to doma bylo, protože byl moc malý, když z toho prostředí vyšel. A pak už žádné rodiče neměl na očích. Z nenávisti ke spokojeným rodinám vyrostl a většinou si jich nevšímá. Dnes ale neměl nejlepší odpoledne, a tak se mu jako třešinka na dortu pohnojené soboty připomnělo toto staré těžko stravitelné sousto.