21

Nastal konec jara. Vítek ani nevěděl, jak se to seběhlo, kam ten čas utekl. Byl na sebe hrdý, změnil se. Viděl výsledky a vidělo je i okolí. Už přes čtyři měsíce intenzivně cvičil a jedl podle nového jídelníčku. K posilování s činkami a cvičení s vlastní váhou se přidalo navštěvování gymu jednou až dvakrát týdně, podle volného času. Nebyl vyčerpaný, naopak, cítil se skvěle a ve formě. Po ranní dvanáctce si nešel lehnout k seriálu, jako dřív. Často hýřil energií, a tak místo toho vzal Inu a šli na dlouhou procházku, nebo po příjezdu z práce neschovával kolo a udělali si okruh k přírodnímu koupališti a zpět, což udělalo celkem pět kilometrů. Na louce si hráli a cvičili povely a někdy vlezli i do vody, protože počasí k tomu vybízelo.                                                                                                                  

Ině už táhlo na deset měsíců a uměla výborně všechny základní povely a mnoho legračních triků, kterými Vítek bavil sebe i své okolí. Ina milovala, když se mohla něco nového naučit a šlo jí to velmi rychle a snadno, jak sliboval Ondra, je to rozený talent na šaškárny. Už vyrostla do dospělé velikosti a uši, které jí dříve na hlavě plandaly jako uvařená kapusta, se stabilně postavily, takže připomínala přerostlého černého fenka nebo oživlého Anubise.                                  

Zkrátka tuhle nepřehlédnutelnou dvojici si brzo zapamatovali pejskaři a milovníci psů z širokého okolí a Vítek se s nimi zdravil na potkání, takže nyní došli do bodu, že venku jen málokdy zůstali sami. Vždy narazili na mnoho známých, občas spolu krátce prohodili řeč, jindy se hovor protáhl, když si jejich psi hráli, a někdy se zase jen pozdravili a šli dál. Vítek tak poznal úplně nový okruh lidí se stejným zájmem, o kterých neměl v životě bez Iny ani tušení a míjeli se jako dva rozdílné světy.                                                                                                                

Ina milovala kolo jako by byla pro něj zrozená. Na první dobrou pochopila, jak běžet na vodítku u nohy, aniž by se zamotala nebo to bylo pro ni nebezpečné. Vítek ji chtěl zpočátku šetřit, jenomže ona mu hned od startu dala najevo, že o nic takového nestojí. Když jeli cyklotrasou mimo veřejnou komunikaci, tempo si určovala sama, a to bylo ďábelské.                                                              

Když se vrátili domů, někdy si Vítek dal ještě pár kliků a sérii s činkami. Bylo to snadné, protože měl poslední dobou energie na rozdávání, za což jistě vděčí tomu, že stále dělá v čokoládovně nenáročnou práci u baličky v bezva kolektivu. Život se zdál být najednou snadný a příjemný.                                         

Pak si nachystal jídlo, na které se většinou těšil. Žádná čínská polívka, rohlíky, rychlé občerstvení na rohu, brambůrky – i když ty si večer pořád někdy dával.                                                                                                                              

To vše ale platilo po denních dvanáctkách. Když přišel domů po noční, vyvenčil Inu a šel spát. Když se pak vzbudil, obvykle za čtyři hodiny musel zase do práce, a tak toho moc nestihl.                                                                               

Dnes měl po poslední směně a čekaly ho čtyři dny vola. Dopoledne prospal, odpoledne vyrazil na kole s Inou k vodě, navečer si doma zacvičil, a pak si nachystal večeři. Připravil si dva obložené chleby se dvěma druhy sýrů, salámem a rajčaty a na to dal salát a okurek.                                                                               

„No teda, z tebe je kuchař hračička,“ komentoval to Ondra za jeho zády. „Hotový Jamie Oliver. Skoro lituju, že si nemůžu dát taky.“ Vítek se ohlédl do předsíně. Ina tam vysíleně ležela na kachličkách, chladila se a jen ho sledovala očima. Dnes jí dal na kole do těla. Ale ona si o to říkala.                                        

„Přece si to všechno nepokazím blbým jídlem, když jsem teď konečně trochu zformoval postavu. A to víš, že bych se s tebou rád podělil. Musíš se ale vtělit,“ odpověděl mu a zdobil talíř rajčaty, jako na královskou tabuli.                           

„Nemůžu, mám stopku. Nedala mi souhlas, je příliš rozsekaná. Chce teď spát.“                                                                                                                             

Vítek se zasmál. „Je zničená ale spokojeně zničená, ne? Dneska bylo vážně vedro.“                                                                                                                      

„Jasně, zbožňuje tyhle výlety k vodě. Každý den vnímám, jak se těší, až přijdeš domů. Vycítí instinktem, že se blížíš a už kouká na dveře. Má v sobě radar.“                                                                                                                                

„Je to zázrak v černém kožichu,“ zasmál se Vítek. „Já se cítím poslední týdny skvěle. Tak si říkám, že bych se mohl jít ostříhat, ať je změna úplná. Co myslíš, že je to dobrý nápad?“                                                                                       

„Ty vole, říkám ti to už tři roky.“                                                                   

Vítek si odnesl talíř do postele, usadil se na ni opřený o zeď a pustil v televizi film, který běžel z notebooku. Běžné programy neměli naladěné, protože je nepotřebují, všechno si pouští přes internet. Ina k němu přiběhla a stulila se vedle něj. Vítek věděl, že se Ondra bude na film dívat s ním a už dopředu se těšil na jeho hlody.                                                                                                

Držel v ruce ovladač, ale než to pustil, začal na Ondru ještě mluvit: „Když se ostříhám, bude to velká změna. Cítím se jako nový člověk, je čas zbavit se i těch dlouhých vlasů. Vlastně jsem je nikdy neměl krátké, nevím, jak budu vypadat. Kámoši mě asi nepoznají. S nikým jsem se teď delší dobu neviděl, nemám na to čas. Zhubl jsem v únoru sedm kilo a nabírám je zpátky, ale ve svalové hmotě. Mám teď ramena jako Rambo,“ řekl Ondrovi a zapumpoval paží.          

„Jasan,“ zanotoval mu Ondra a zasmáli se.                                                 

„Dneska jsem viděl na ulici Vika, úplně mě přehlídl. Tak jsem si říkal, že na sebe nebudu upozorňovat a ozvu se mu, až budu mít víc času. Už nejsem ten poďobaný tlouštík, chápeš, tak ho ani nenapadlo se po mě otočit.“

„A nechybí ti? Myslím naše starý kámoše.“                                                 

„Ani ne. Dokonce mi nechybí ani ti z práce, Bára, Filip a Mára… S Džonym jsem v kontaktu pořád. Na obědě se ke mně nehlásí, tak proč bych měl za nimi dolejzat. Na naší dílně jsou příjemnější lidi. Bavím se teď nejvíc s Jardou a se dvěma kluky a Pavel je taky fajn. Klára už praxi skončila a stejně jí teď začínají prázdniny. Jsme domluvení, že budeme chodit celý léto každý týden na bazén, dostala od rodičů permanentku a já si ji včera taky koupil.                                   

A na dvojce máme dobrou parťačku, to bys čuměl, dá se s ní domluvit úplně na všem. V tejdnu mě nachytala, jak se načerno vrtám v baličce. Pavel byl zrovna ve skladě, když se zamotal celofán a zasekla se. Chtěl jsem to narychlo spravit, byla to maličkost, navíc Pavel mi ukazoval, jak ten mechanismus funguje. Vypnul jsem stroj a vyndal kotouč, otočím se pro nářadí a ejhle, vrazím do parťačky. Seřvala mě na tři doby. Prý si svých prstů asi málo vážím, když chci o ně přijít, nebo prý jestli si chci nechat zase zlomit ruku. Já jsem teda přesvědčený, že přeháněla, vždyť ten stroj byl vypnutý. Před koncem směny si mě zavolala do kanclu, tak jsem tam šel jak zmoklá slepice a byl jsem nachystaný na to že dostanu žlutou kartu. Nejvíc jsem se bál, že mě za trest přeřadí jinam, to bych radši srážku ze mzdy nebo tu kartu. Nakonec to bylo ale všechno úplně jinak.“                                                                                                                                         

„Jak to dopadlo? Nic jsi mi neříkal,“ nastražil uši Ondra.                          

„Já na to hned po směně zapomněl. Člověče, navrhla mi, jestli nechci být strojník jako Pavel. Prošel bych školením, dostal bych na to oficiální papír a obsluhoval bych vlastní baličku. Tu vedle nás, co celou dobu stojí. Provoz těch čokolád se prý rozjel, vyváží je do zahraničí. Samozřejmě by mi zvýšili plat. Říkala, že si to mám rozmyslet, ale já hned kývl.“                                                           

„Ty kokos, takže tě povýšili! A ještě za to, že jsi udělal přestupek,“ řehtal se Ondra. „To je super. Moc rád to sl…“                                                                 

„Moment,“ vyjekl Vítek, až mu kus chleba odlítl od pusy. „Co to žvaním? Všechno beru zpět! Vůbec se mi tam nelíbí. Nic se mi nedaří, jsem strašně nešťastný. Každý den se musím držet, abych neskočil pod vlak. Vážně Ondro!“         Ondra se nahlas zasmál, protože Vítkův výraz vypadal rozpolceně, stejně jako slova, která právě pronesl.                                                                           

„Vážně, nesměj se,“ opakoval mu důrazně.                                                

„Brácho já cítím tvé skutečné emoce,“ utřel ho. „Jestli se bojíš, že odejdu, když budeš moc šťastný, tak tě zatím můžu uklidnit, že je to zbytečné. Neboj se, že bych prostě jednoho dne beze slova zmizel. Tak to nebude. Zavolají si mě a bude to proces, abych se na to mohl připravit. Budu to vědět dopředu a řeknu ti to. Zatím cítím, že se nic takového neblíží,“ vysvětlil mu Ondra klidně.      

„Uf ulevilo se mi. Nechci, abys odešel. Neumím si představit o tebe zase přijít, Ondro. Že jsem na tom teď takhle, je tvoje zásluha. Vtáhl jsi mi do života Inu, vy dva jste důvod, proč jsem se změnil a jsem teď šťastný. Nikdy bych si nemyslel, nenapadlo by mě, že je možné být sám se sebou tak… tak spokojený.“                                                                                                                         

„To jo Víťo. Ale věř, že tohle je jen začátek,“ odpověděl mu.                  

Ondra věděl, že aby byl šťastný, Vítek nebude potřebovat podněty z venku, nýbrž si své štěstí ponese uvnitř. K tomu ale ještě nedozrál čas.       

„Začátek? Tím chceš říct, že to může být ještě lepší?“ zarazil se Vítek a trochu se zasnil. Tohle bylo pro něj jako otevřená brána do světa fantazie.     

„Samozřejmě. Tahle cesta nemá konec, protože cílem je po ní jít, otvírat nové obzory a nepoznané pocity, někdy ty horší, jindy zase ty krásné, ale všechny jsou pro růst poznání na téhle cestě stejně důležité.“                     

„Cesta je cíl,“ zopakoval si tiše Vítek se snivě zastřeným pohledem. „To mám v posilce na sobě ještě víc zamakat?“ zeptal se ho nahlas.                  

„Ne kámo,“ zasmál se Ondra. „Jeď podle cvičebního plánu a jídelníčku, který jste si nedávno s kluky z gymu sestavili. Já mluvil o životní cestě a překážkách na ní… Hele Víťo, vážím si tvého zájmu teď polemizovat o nesmrtelnosti chrousta, ale pustíš konečně ten film?“                                                                   

„Dobře, pouštím to,“ zakřenil se Vítek a s prstem na ovladači se zakousl do chleba.