23          

Bylo to myšlené s nadsázkou, ale Vítek si dokázal jeho odpověď přeložit a po vlastním uvažování ho ještě to odpoledne poslechl, když vyrazil se psem k přehradě. Snažil se pořídit na břehu pár společných selfie. Byl to boj, aby se Ina nevrtěla a vydržela na místě sedět s pohledem upřeným do jednoho bodu déle než půl vteřiny a zároveň aby se on dokázal při tom napomínání soustředit na svůj výraz, který by přinejmenším neměl vypadat, jako když má v puse citrón. Ondra se smál, až se za břicho popadal a vypichoval jeho marnou snahu o charismatický, nebo aspoň méně přitroublý výraz. Když Vítek demonstrativně prohlásil, že se na to vykašle, v mžiku obrátil a mohl se přetrhnout, aby mu pomohl povzbuzováním a radami.                                                                                                            

„Já mám fotit, ne být focený,“ rozčiloval se, když to vzdal a nechal Inu, ať skočí do vody a ráchá se tam. „Je to nesmysl. Nechci se nikde předvádět, to není můj styl, necítím se v tom a na těch fotkách to je samozřejmě vidět.“ Hulákal na Ondru a chodil bezcílně v kruhu. Kolem něj byly na pláži lidi, kteří se opalovali, ale Vítek svůj problém s komunikací s Ondrou na veřejnosti nedávno vyřešil: Dal si do ucha sluchátko a v ruce držel mobil, vypadalo to tedy, že telefonuje.                                                                                                                               

„A co by podle tebe mělo smysl? Prostě si aktualizuješ fotky, to není předvádění se,“ namítl Ondra, který jeho reakci nerozuměl.                                   

Vítek měl od první chvíle v hlavě uhnízděnou představu, jak se na jeho fotky kouká jeho sestra, jakmile jí vyskočí na zdi, a ukazuje je mámě. Ví totiž, že to tak v minulosti několikrát bylo.                                                                              

„Nevím,“ povzdechl. Oba byli rozladění.  „Prostě bych k tomu rád dal nějaký příběh. Nechci tam postovat prázdné fotky, ani když se týkají mě. Ke svým příspěvkům vždycky napíšu něco málo o tom místě, nebo svůj náhled na focenou věc nebo místo.“                                                                                                       

„Chceš, aby máma na tebe byla hrdá a nevlastní sourozenci tě brali vážně,“ chtěl vyslovit Ondra, který mu opět nahlédl do hlavy a vše mu už dávalo smysl. Povedlo se mu to jen částečně, protože musel, jako vždy když Vítek s něčím sám v sobě bojoval, vytřídit ten roj přebytečných bzučících myšlenek, ve kterých se očividně ani sám jejich strůjce nevyznal. Bylo logické, že si přeje v koutku duše slyšet od své matky uznání, obdiv za to, co dělá a že je už dospělý, že je schopný mladý muž navzdory tomu kde a jak vyrostl, a umí se ve světě prosadit, přestože zatím nemá nejmenší chuť ji osobně vidět. Místo toho ale nahlas řekl: „Rozumím, chceš, aby to mělo přidanou hodnotu. Můžeš to udělat půl na půl.“ A podělil se s ním o svůj nápad.                                                            

Najednou se to přehouplo a Vítek se do toho pustil s vervou. Ondrův nápad se mu zalíbil. Udělal několik přirozených fotek v sedě s Inou na trávníku, jak si hrají s míčkem. Ina byla celá mokrá a on měl na světlém tričku její zablácené šlápoty, ale přesně takhle byl sám sebou, takhle jejich procházky probíhají. Smál se a Ina byla ve svém živlu. Druhou část plánu, uskutečnil až doma.        Vytáhl činky a oblékl si věci, které nosí na cvičení. Udělal malou sérii fotek jak posiluje, a na závěr jednu bez trička. Na porovnání k tomu přidal starý snímek z loňského léta, kde je u vody. Sepsal pod to docela dlouhý sloupek se svou zkušeností jak a proč začal cvičit a zhruba popsal změnu jídelníčku. Udělal z fotek ještě reel a vybral k tomu vhodnou hudbu a napsal popisky. Fotky s Inou dal na svůj Facebook a ty o své cestě ke změně životního stylu uveřejnil na Instagram, protože tam tolik nezapadnou a při troše štěstí by mohly někoho motivovat. Výsledek byl ten, že každý, kdo jej sleduje, může vidět, jakou proměnou prošel za poslední půlrok a přečíst si, že ho k tomu přivedla ztráta nejlepšího kamaráda a příchod čtyřnohého parťáka do života, který ho přiměl začít se hýbat. Zdůraznil na konci, jak je teď díky novému já šťastnější a také kolik radosti do života vnese němá duše. A nezapomněl připomenout, že když to dokázal on, dokáže to každý, stačí zatnout zuby.                                                                       

„Seš si tou slohovkou jistý? Nejspíš to rozvíří vlnu různých názorů a možná hejtů, přece jen jsou zvyklý vidět tě jinak,“ varoval ho Ondra, když se to chystal zveřejnit. Vítek měl ale jasno.                                                                         

„Je mi to jedno Ondro. Sepisoval jsem se s tím kvůli pravopisu víc jak hodinu. Dalo mi to moc práce na to, abych to teď smazal kvůli tomu, co si o mě kdo pomyslí. Kluci z posilky a z práce mě jen podpoří, ví, kolik dřiny to stojí. A… ty, které to nezajímá, to můžou ignorovat,“ dopověděl a zveřejnil to.            

„A třeba si tě všimne nějaká pěkná holka,“ dopověděl Ondra, který dávno věděl, co se mu honí hlavou, jelikož mu ta myšlenka v šišce nejednou šrotovala.                           

„Třeba,“ nepopíral.                                                                                          

Očekával všechno a vlastně mu ve skutečnosti záleželo na odezvě pouze od jednoho nebo dvou lidí. Ovšem toho se nedočkal. Nevlastní sestra a ani bratr na jeho příspěvky nezareagovali, takže netušil, jestli je viděli a tím pádem, jestli se to doneslo matce. Byl z toho zklamaný, ale uvědomoval si, že od toho asi očekával příliš. Uznání… Možná se pro něj vydal špatným směrem. A možná by se na to měl jednou pro vždy vykašlat.                                                         

Ovšem jinak jeho Facebook ožil. Fotky s Inou dal i na svoji facebookovou stránku, kde ho a jeho fotografickou práci můžou lidé volně sledovat bez žádostí o přátelství. Má tam hodně neznámých lidí, které zajímají jeho fotky, ale zároveň i všechny své přátele jako na osobním Facebooku. Fotky s Inou byly zasypány palci a srdíčky a nadšenými komentáři. Na Instagramu si také vysloužil kladné reakce. Nejvíce lajků získal od neznámých sledujících a cizích lidí, kteří ho našli z hashtagů. Přišlo mu pár podporujících komentářů a jeden chlapec mu položil otázku ohledně toho, jak má začít cvičit, když je obézní. Vítek mu poslal odkaz na svého kamaráda z gymu, který dělá trenéra, má zkušenosti a dokáže mu adekvátně poradit, aby si hned ze začátku neublížil. Z přátel mu lajk dali ti nejbližší a veřejně mu napsal pouze Roman komentář s náramně vtipným „sooo hot!“. Ovšem do soukromých zpráv mu přibyla přehlídka kreativních hlášek a otázek, na které se dalo odpovědět pouze nějakým emotikonem, pokud vůbec. Když zprávy později shrnul, zněly vesměs asi takto: „Ty káre, byls na plastice?“ „Víťo super, odkdy jsi takový kunďák?“ „Máš někoho? “ „Ufouni tě vyměnili…“ „Wtf ty máš dvojče?“ „A teď má z tebe bejt borec bo co? Máš rypák nahoru, brzo do něj dostaneš.“                                                                                                      

Jak si myslel, očekával vše. A přesto ho takové množství láskyplných reakcí poněkud rozhodilo. V první chvíli dostal chuť to smazat. Pak si uvědomil, že to všichni viděli. Všichni, kromě těch, pro které to hlavně dělal, u kterých mu na tom záleželo a kteří to vidět měli. A pokud ano, nedozví se to, protože jim nestojí ani za pohyb palce pro reakci. I prostředníček by byl lepší než tohle nic. Byl naštvaný a zklamaný. A bylo mu jasné, podle reakcí, že text pod fotkami, se kterým si dal tolik práce, nikdo z těch, kteří mu soukromě napsali, nečetl. Viděli jen fotky, jak se předvádí s činkami a podle toho vypadaly jejich zprávy.     

„On má zas rypák od perníku a bude se mi tu snažit vyhrožovat?“ ventiloval nahlas svou frustraci, po přečtení poslední zprávy, která byla od Martyho. Rozčileně přecházel po pokoji a pohazoval si mobilem v dlani. „Hned teď si ho najdu a dám mu do držky sám! Není těžký ho najít. Z toho jejich koutku pro smažky se nehne, jak je rok dlouhej!“                                                                  

„Proboha,“ zívl Ondra, „ty ses tím chudákem nechal vytočit?“               

„Není to tak dávno, kdy se mi s tou svojí chátrou nasáčkovali do bytu, sjeli se tu jak papriky, vyžrali mi lednici a podařilo se mi je vykopnout až na druhý den.“                                                                                                                         

„No vidíš. Vždyť to je sama o sobě politováníhodná existence,“ pravil líně jeho kamarád.                                                                                                            

Vítek se zarazil, jako by na okamžik zkratoval jeho nervový systém a zkoprnělý se usadil do židle. O co tu vlastně jde? O Martyho nebo o jeho vlastní rodinu ignorantů?                                                                                                        

„Máš pravdu,“ vydechl. „Máš pravdu, je to ztracený případ. Proto se na mě tak vzteká, vidí, že jsem se dokázal trhnout. On to aspoň vidí.“                     

Ondra mlčel ale Vítek jako by v tom tichu viděl před sebou jeho mírný výraz, který mu svým bystrým, a přitom klidným pohledem vše potvrzuje. „Chtěl bych být taky tak nad věcí a umět všechno prohlídnout jako ty,“ řekl mu. „Místo toho mě hned ovládnou emoce a vypěním. Kdybys mi neotevřel oči, už bych ho bombardoval zprávami ve stejným duchu. Nebyl bych o nic lepší. A nakonec bych si venku fakt musel začít hlídat záda.“                                                              

„Hele brácho,“ zazněl mu v uších Ondrův laskavý a trochu pobavený hlas, „já myslím, že mě přeceňuješ. Na tohle sis přišel sám. Nech toho idiota idiotem. I kdyby někde venku na tebe skočil s tou svojí bandou hajzlových pavouků, setřepeš je ze sebe na jedno mávnutí ruky. A on to moc dobře ví. A pokud ne, tak to brzo zjistí. Je jen jedna velká huba, nic víc.“                                          

Vítek se hlasitě zasmál. „No jo, vždyť on Marty je takový náš celoroční Grinch!“                                                                                                                            

Skočil na postel, kde se v polorozvalené poloze uhnízdil a zahleděl se do mobilu. Ondra seděl vedle něj, protože tam ležela Ina, a jen tiše sledoval, jak celou věčnost rolluje v mobilu a přihlouple se usmívá. Pak se zamyšleně podrbal v ostříhané kštici.                                                                                           

Ondra mu nahlížel přes rameno. Jistá modrovlasá holka Vítkovi poslala pod fotku s Inou na louce v komentáři velký palec nahoru a animovaného psa se srdíčkem. Viděl, že se Vítek chystá rozkliknout její profil. Zaujala ho určitě díky výrazné barvě vlasů. Zvětšil si její profilovku a zkoumal ji, nabyl však přesvědčení, že dívku nezná a nemá ji ani v přátelích, když tu ho vyrušilo upozornění od Facebooku na jeho osobním profilu. Ikonka mu hlásila právě doručenou žádost o přátelství. Očima střelil po upozornění, které záhy zmizelo, a zacinkal zvoneček. Nestačil přečíst jméno, ale zato stačil zaregistrovat obrázek odesílatele, a to stačilo na to, aby vybuchl jak sopka nadšeným vřískotem. Vyskočil akrobatickým skokem jen v trenkách z postele a zařval s rozpaženýma rukama jako Tarzan.                                                                                                                              

Ina vystřelila dolů za ním a zděšeně na něj kulila oči. Nakonec svěsila uši dozadu a nasadila výraz, který jasně odrážel to, co si o svém vyšinutém pánovi myslí.                                                                                                                  

„Chceš mě podruhé zabít, proč řveš?“ vyplísnil ho Ondra, když popadl dech.                                                                                                                                  

„Diana! Ozvala se mi!“                                                                                     

„Diana? Aha, ta princezna flirtů. Teda filtrů.“                                             

„Nech toho. Už jsem ti posledně říkal, že je ve skutečnosti ještě hezčí.“              

„Vždyť jsem zas tolik neřek,“ pomlaskl.                                                       

„Mám ji napsat?“ přemítal, když se zklidnil.                                               

„To se mě ptáš?“                                                                                              

Vítkovi cinknul v posteli mobil a on se rychle přiběhl podívat.                

„Už mi píše!“ zaradoval se jako malý.                                                           

„Co píše?“ zajímal skeptickým hlasem Ondra. Vítek se zahleděl do mobilu, něco dlouze vypisoval, absolutně přehlížejíc okolní svět.                                 

„Tak co? Haló, vole!“                                                                                        

„Jo,“ šlehl po něm pohledem. Tedy směrem, kde si myslel, že sedí Ina, ale byl to jen o zeď opřený černý batoh. „Prý se chystají dnes na diskotéku. Ptá se, jestli se k nim přidám. Bude tam i Klárka a Roman,“ pověděl spěšně, když odeslal pracně složenou a desetkrát promazávanou zprávu. Stejně se třásl, že v ní bude hromada hrubek, ačkoliv si každé třetí slovo zkontroloval.        

„Půjdeš?“                                                                                                            

„Jasně že půjdu! Co je to za blbý otázky Ondřeji.“ Běžel do skříně a vytáhl z ní všechna svá trička. „V noci může být chladno, vezmu si na sebe tu károvanou košili, budu ji mít rozepnutou a pod to to světlý tričko, souhlas?“            

„To je oukej.“                                                                                                     

„Rifle mám jedny, takže hotovo.“                                                                  

„Trochu si ty vlasy uprav. Jen trochou gelu, ať ti netrčí, teď už to nedáš za uši a kšiltovku dobrý bože snad nosit nebudeš. Tak jak jsem to míval já, pamatuješ?“ angažoval se Ondra s dobrým úmyslem.                                                              

„Neumím to bráško. Radši je nechám, jak jsou, než to podělat a vypadat před Di jak blbec.“                                                                                                       

„Co neumíš? Naplácat gel na hlavu? To zvládne i šimpanz. Zůstal v koupelně, je tvůj. Podívej se na moje fotky pro představu.“                                        

Vítek si bezradně sedl na postel vedle svých rozházených triček a riflí. Ondra se hbitě přemístil za ním. Vítek přitom cítil elektrizující pocit napětí u svého ramene, který vždy doprovází jeho těsnou přítomnost v jeho auře. Ondra se mu díval přes rameno na displej a čekal, až bude jeho kamarád projíždět fotky. „Tak se podívej,“ pobídl ho, když se Vítek k ničemu neměl a mobil s černou obrazovkou stále třímal ve své pravé ruce. „Co se zas děje?“                        

„Nevím, jestli se chci dívat na staré fotky. Možná se budeš divit, ale ještě nejsem smířený s tvojí smrtí. Nevím, jestli tě chci vidět jako člověka. Sice tu jsi, ale chybíš mi jako lidská bytost. Nevidím tě, jen slyším tvůj hlas. Už nikdy nemůžeme jít ven a hrát kopanou, jít na pivko, na koupák, prostě cokoliv. Musím se hlídat, abych na tebe před lidmi nemluvil. A taky mám pořád vybitý mobil!“                                                                                                                              

„Víťo, za měsíc to bude půl roku,“ připomněl mu káravě. „Je v pořádku truchlit, ale já jsem pořád tady, jestli sis nevšiml. Pořád jezdíme na kole a chodíme na hřiště, jen to děláme trochu jinak. Vzpomínky jsou jen iluze uvězněná v čase, který existuje pouze v lidské mysli.“                                                                   

„To je přesně ono!“ rozlítil ho to. „Jsi tu, ale není tu starý Ondra. Je tu duch, který pronáší divný kecy, kterým nerozumím, a snaží se mě poučovat. Vlastně tu je nějaký přechytralý páprda, co se na mě vytahuje! Jak mám vědět, že ty sám nejsi iluze? Nikdy jsem tě ve skutečnosti neviděl. Po mým kamarádovi jsou sotva památky.“                                                                                                            

„Prostě ukaž fotky a neokecávej to.“                                                            

„Dobře,“ povzdechl a otevřel galerii v mobilu.                                           

„Ale přiznávám, že jsi vynesl dobrý argument. Jenomže kdybys opravdu pochyboval o mé existenci, nikdy bychom spolu nemohli mluvit. Takže jsi mě nepřesvědčil.“                                                                                                              

Víťa se uchechtl. „Já vím, že nejsi iluze. Ale přestaň se už na mě vytahovat.“ Rolloval až na konec, kde měl fotky z předloňských Vánoc. Vítek vánoční čas miluje, jsou to nejkrásnější chvíle z celého roku. Oslavil Štědrý den a První svátek vánoční společně s Ondrou a Nikou u jejich babičky. Tehdy Nika ještě nebyla se svým přítelem, takže Vánoce slavili ve čtyřech jako opravdová rodina. Byly to už páté společné Vánoce, jenomže tyto byly významné, protože se Vítek kousl a dokázal něco z výplaty ušetřit, aby všem nakoupil hodnotnější dárky než čokolády. Chtěl jim tímto způsobem poděkovat. Díky tomu se naučil odkládat si něco bokem, i když mu to šlo občas lépe občas hůře. Po roce a půl střídavého odříkání a následného rozhazování se už konečně ustálil a naučil se na odložené peníze nesahat. Blíží se k cílové rovince, v létě už bude mít svůj foťák.                                                                                                                              

„Na tyhle Vánoce obzvlášť rád vzpomínám. Byl to super večer,“ prohodil zamyšleně.                                                                                                                   

„Jo,“ hlesl Ondra. Jeho babička byla tehdy ještě v dobré kondici. Rok od roku víc chřadne a na fotkách je ten rozdíl markantně vidět. Vítek to taky pocítil. Oba věděli, že se její čas krátí, a proto s ní Nika bydlela i po škole, aby jí vypomohla, co to šlo a Ondra je pravidelně navštěvoval. Nakonec musela loni na podzim do pečovatelského domu. Ondrův náhlý odchod ji velmi poznamenal a nyní je z ní jen skořápka té čilé uštěpačné babičky, kterou byla.                     

Posunul se ve fotogalerii dál. V mobilu měl hromadu fotek, protože díky svému nadání byl odjakživa automaticky jmenován na každé akci jako vrchní dokumentátor. Nakonec s Ondrou projeli celou galerii od začátku až do konce, smáli se nad vzpomínkami a povídali si a připomínali neopakovatelné chvíle. Utekly bez povšimnutí dvě hodiny.                                                                      

„Tady to jde dobře vidět, podívej se na moje vlasy,“ zastavil ho Ondra u jedné fotky. Seděl na kašně v centru města a kolem ramen držel Kristýnu, sedící vedle něj. Bylo to focené na konci léta a fotka vznikla těsně před jejich třetím rozchodem, takže se na ní oba tváří všelijak.                                                      

„Chodili jste spolu rok a něco a rozešli jste se asi pětkrát. To mi nepřijde normální Ondro,“ konstatoval Vítek suše.                                                              

„Nebylo to normální. Mezi námi nebylo nic normálního, natož normální vztah. A odpovím ti na tvou otázku: Ne, nechybí mi. A nechyběla by mi, ani kdybych nevěděl, že se spustila měsíc po mém pohřbu se svým bývalým.“   

„Ondřeji, to jsem ti říkat nechtěl! Přestaň mi číst konečně myšlenky.“ 

„Co si budem… přiznejme si, že tu jsou holky do větru, taky máš s tím své zkušenosti. Máš pravdu, je to mrcha. Jenomže jsme měli i světlý chvilky, díky kterým jsem si myslel, že krize překonáme. Ostatně o tom vypovídal náš nestabilní vztah… Zaměřme se radši na to, co mám na hlavě.“                       

„Ach jo.“                                                                                                             

Ondra měl hnědé vlasy v barvě svých očí, a celkově byly snadněji upravitelné. Víťovi vlasy jsou rovné jako hřebíky, tvrdé a světlé. Vždy je nosil přes uši, protože si myslel, že jsou moc velké a odstávají. Teď, když je ostříhaný, je pro něj velkým překvapením objev, že jeho uši jsou naprosto průměrné tvarem i velikostí. Jen další iluze v lidské mysli, řekl by Ondra, pomyslel si a možná poprvé jeho slova zasadila semínko do úrodné půdy.                                                      

„Vidím to,“ pravil Ondrovi. „Ale nechci tě napodobovat. Rozhodl jsem se, že budu mít svůj styl a abych ho našel, musím začít dělat věci po svém.“    

Ondra chvíli mlčel. „Dobře,“ přisvědčil potom a v jeho hlase bylo jakési sotva znatelné zvláštní zabarvení.                                                                              

„Co je, zlobíš se na mě?“ všiml si toho Vítek.                                              

„Ne, vůbec ne. Líbí se mi, jak jsi mě odpálkoval. Jen si to mohl udělat už před dvěma hodinami…“                                                                                            

„Ale… Aha,“ pochopil a zasmál se. „To by byla přece škoda. Jsem rád, že jsi mě donutil podívat se na ty fotky. Teď si už ale musím pohnout, nemám moc času.“ Vstal a trochu nervózně odešel do koupelny. Dal si sprchu, upravil se a oblékl si připravené oblečení. Pak rychle snědl zbytek kuřete od oběda. „Mrzí mě, že tě zase nechávám doma,“ zamumlal, když si zavazoval boty.             

„Odpouštěno, když mi budeš vyprávět,“ opáčil Ondra z Inina pelechu.                

„Jasná páka,“ zakřenil se Vítek.                                                                     

„Úspěšnou noc!“ zvolal za ním a Vítek mu mezi dveřmi mávnul.