Nechte naše krystaly!

Princezna EM, vyrůstala jako nástupnice trůnu. Byla typickým představitelem vladařského rodu Mhavame, měla dlouhé štíhlé tělo s dlouhými tenkými končetinami, trojúhelníkovou tvář s plochým až lvím profilem, velké hnědé oči mandlového tvaru a uši špičaté a pleť olivové barvy. Tohle měli všichni obyvatelé společné, ale EM odlišovala a upozorňovala na královskou krev její hlava obsypaná neposednými kudrnami kaštanové barvy. Vlasy se odlišovala, ostatní měli světlé až plavé a často rovné, dlouhé až do půl zad, spletené do nádherných účesů.                              

Em to dřív mrzelo, její tmavé vlasy díky kudrnám nerostly delší než po ramena. Na druhou stranu to teď vnímala jako velmi praktické, nezavazely jí a nepotřebovaly významně náročnou péči jako ty dlouhé zlaté, které se musely stále česat a splétat do copů.                                          

Na této planetě král téměř nevládl, nemusel, byl tu proto, aby měli zástupce, hlavu národa, při Galaktických radách. Dohlížel nad hladkým průběhem života mírumilovných obyvatel, svolával rady, když bylo třeba něco vyřešit nebo naplánovat, když nastaly vzácně nějaké drobné rozmíšky, domlouval zúčastněným stranám. Tresty nebyly třeba a nebyl třeba ani žádný systém pravidel a zákony. Lid Mhavame už odmalička vyrůstal vychováván tak, aby nic z toho nebylo potřeba. Žili spjati s přírodou a tím, co jim dávala a nic jim nechybělo. Nebyla zde měna, ale výměnný obchod, lidé si pomáhali a žili pospolu jako jedna rodina.

Vladař NEor, otec EM, byl s obyvateli na jedné úrovni, ale oni jej, a jeho rodinu, respektovali, protože byl spravedlivý a laskavý. Měl vysoké vědomosti ohledně dění a funkce mimo jejich planetu. Zajišťoval politiku a komunikaci s ostatními planetami, spřátelenými i neutrálními národy. Zúčastňoval se Galaktických rad, kde se probírala budoucnost, obrana, upevňovaly aliance a řešily hrozby, kterých se poslední dobou vyrojilo jako hub po dešti. Měli teď velké starosti a EM to na svém otci viděla. Bylo nutné udržovat dobré vztahy a mír, upevnit vazby se spřátelenými národy, protože již brzy dojde i na ně a Mhavame bude potřebovat pomoc. Galaxií táhly Pustošivé gangy a drancovali malé planety s nízkým počtem obyvatel, jako byla ta jejich, ukradli jim jejich nerostné bohatství, vytěžili vše, co se dalo a nechali za sebou smrt a absolutní spoušť. Takové planety se už většinou nedaly regenerovat a byly nadobro zničeny. Planeta Mhavame byla prakticky složena z drahokamů, to bylo pro gangy velké bohatství a lákadlo. Kdyby je vytěžili, z planety nic nezbyde a rozpadne se na kusy. Navíc jsou pro ně, stejně jako jim podobné a spřízněné národy v této galaxii, velmi snadná kořist. Lidé Mhavame - „kudlančí národ“, jak se jim říká kvůli jejich vzhledu, trojúhelníkové hlavě a hubenému dlouhému tělu a končetinám – jsou mírumilovní, neumí se bránit, nebojují a nemají zbraně. A to se o nich všeobecně ví.                                                                                                           

Otec EM se bránil vyzbrojování, ale po včerejším jednání na Galaktické radě se vrátil jako vyměněný. Je to nezbytné. Dostal tam kontakt na vojenskou základnu na zemi Olah, aby se s generály domluvili, co bude dál. Nakonec přišel s nezvratným rozhodnutím. Musí vyslat mladé muže na Olah, kde projdou tvrdým vojenským výcvikem, taktikou i přímým bojem, aby uměli planetu v případě napadení ubránit. Vyzbrojování bude mít pak na starosti Galaktická rada, až projdou základy výcviku, aby si víc neublížili, než pomohli. Po tomto rozhodnutí, kterým informoval lid a po kterém nikdo neprotestoval, přestože zemí zavládl strach, oznámil, že s muži odcestuje na vojenský výcvik taky. Přece nepošle své mladé a silné muže do boje, aniž by se jej sám neúčastnil, nemohl by se podívat ženám do očí, natož si sám sebe vážit. Teď je nutné nechat strach za zády, je třeba bránit svou krásnou planetu a gangy nepočkají, blíží se a zanechávají za sebou spoušť.                                                                                            

EM zůstala tedy na planetě s ženami, dětmi a starci sama. Bylo jí právě nedávno sto dvacet pět mhavamských let, což je čirá puberta, tudíž má vše takzvaně… naproti patě za zatáčkou. Její slovník. EM se měla narodit jako chajan, říkala o ní chůva Kchá a EM souhlasí. Vždy byla divoká a nebála se. Vysedávat v drúze, loupat sladoně a zametat křišťálový prach ji nebavilo, má srdce chajana. Naučila by se mávat jednorožčí holí a kluci – chajani, by se před ní měli na pozoru a rozmysleli by si, jestli za ní budou pálit.                                                                                                    

Právě přecházela se založenýma rukama po své ametystové komnatě a vyhlížela z okna pokaždé, když jej míjela. „Co se mračíš, Trichone,“ ušklíbla se na trojhlavého tvora v rohu svého královského pokojíku.                                                                                                               

Byl to pes velký jako nosorožec a ležel vedle dveří. Vždy intuitivně hlídal přístupové vchody tam, kde se princezna nacházela, a v noci ležel u její postele. Nespouštěl ji z očí, byl její vesmírem souzená „Strážná duše“. Trichon byl potomek královských psů, jejich rodová krev byla tak stará jako lid planety Mhavame a on se narodil ve stejný den a čas jako EM. Byl moudrými stařešinami předurčen jako její průvodce a přítel na celý život. Takto spojené duše se zde spolu rodí i spolu odchází.   Každý obyvatel má také svého „Trichona“, jen tento královský má tři hlavy a křídla, která ovšem nelítají. Je to pozůstatek dávných předků a jak evolucí rostla jejich těla, křídla se jim nepřizpůsobila. Zato vypadají majestátně. Ostatní vypadají jako velcí vlci s lví hřívou. Protože se zdejší lid nemusel učit bránit a odsuzuje zbraně, v evoluci i jim byla přidělena tato zvířata jako jejich osobní strážci. Jednoho se prostě společně s dítětem u kolébky objevilo i štěně. A od té doby se tak děje při každém narození nemluvněte. Mhavamané to vnímají jako dar nebes. Ve skutečnosti to jsou domácí mazlíčci, kteří pro na pohled neobeznámené budí hrůzu a toho místní využívají a už jejich předci zajistili, aby po galaxii o těchto příšerných vlcích kolovaly hrůzné legendy. Kdo ví, jestli by skutečně uměli zaútočit, ještě to nebylo nikdy potřeba vyzkoušet a prověřit.                                                                                                                 

„Taky se mi nelíbí, jak to dopadlo,“ pokračovala EM. „Nakonec jsme tu takhle ztvrdli. Ach jo. Budou mi chybět ti chajánci s kytkami a uši rvoucím vytím pod okny mé komnaty. Snad se vrátí všichni,“ povzdechla na závěr nostalgicky.                                                                                                  

„Měl jsem za to, že chajani ti svým dvořením lezli na nervy. A odcestovali na výcvik, ne do boje,“ namítl Trichon. Zapomněla jsem sdělit, že Trichon, stejně jako všechny Strážné duše, umí mluvit jazykem svého spřízněnce.                                                                                                    

„Odcestovali na Olah, to myslím mluví za vše,“ ušklíbla se EM, udělala obrat na patě a vykročila opět tři kroky podél okna.                   

„Em, nebuď tak patetická, jsou jen trochu jiní…“                              

„Trochu jiní?“ vylítla. „To nemyslíš vážně, Trichone! Jejich lid z devadesáti procent věří, že jsou ve vesmíru sami. To je vrchol nevzdělanosti… Jejich vládci jim záměrně tají důležité informace a hodlají to tak nechat. Tím pádem je zapovězena jakákoliv oficiální aliance do budoucna, a přitom bychom si mohli vzájemně tolik pomoci! Ale co já se budu plést do politiky, že ano, už nic neříkám... Jejich nebohá planeta je vydrancovaná a přemnožená, je tam bída a vládne tam zkažený finanční systém. Víš, co si myslím, Trichone? Že kdyby měli v rukou technologie naší Galaktické rady, chovali by se stejně jako Pustošivé gangy.“ 

„Ale EM, jsi nespravedlivá,“ pomlaskl nespokojeně velký pes. „Nemůžeš házet lidi do jedné drúzy…“ „…nemůžou za to, jsou ovládání mocnou menšinou…“ „Jejich vývoj se pozastavil…“ „…je to dlouhodobě těžce zkoušená planeta…“ „…válečné území, mají zkušenosti…“ „Dostane se tam našim chajanům skvělého výcviku a vzdělání v tomto směru…“ „…v jádru mají lidi dobré srdce, věřím tomu.“ „V žilách jim přece koluje krev našich předků…“ „Vlastně si zaslouží obdiv za všechno, čím si dosud prošli…“                                                                                                          

„Trichonééé!“ zařvala EM, držíc se za uši. Zastavila tak proud překřikujících se vět. „Mluv na mě jen jedněmi ústy, prosím.“                             

„Omlouvám se, nechal jsem se unést,“ zastyděl se Trichon a sklopil všech šest uší. EMin pohled okamžitě zjihl.                 

„Ale ne, příteli, to nedělej, takhle tě nemůžu vidět. Jen když na mě mluví všechny, nerozumím ti a praskne mi z toho překřikování hlava, ale prosím, buď veselý, to pak i mé srdce tančí. A když už jsme u toho, pojďme ven. Obejdu ves a navštívím přátele.“                                                                       

EM sáhla po jemné levandulové třpytivé stužce, zavěšené na vyčnívajícím krystalu nad jejím lůžkem z Geofova peří, což je tvor podobný opeřenému slonovi. Jedno jeho pero je velké jako EM a má barvy jako paví peří. Stužkou si stáhla pavučinový hedvábný šat, v barvě slonovinové kosti, u pasu.                                                                                                          

Zde všechny ženy a dívky nosily stejné šaty, většinou bez rukávů, byly dlouhé až na zem, jejich lem končil těsně nad chodidly. Když byla doma nebo v zahradě, nechala je volně vát kolem těla, protože milovala pocit svobody a vánek na svém těle. Ven se ale vždy upravila, jak se patří, a to stužkou kolem pasu. Vrchní šat zde nosili všichni stejný, ze stejného materiálu, utkaného z vlákna pavučiny, které se hojně nacházely hluboko v horách po velkých sklípkanech. Měli stejnou barvu a nechytal se na ně křišťálový a ani jiný prach, takže vydržely věčnost a byly přizpůsobivé a pružné. Ženy se zdobily šperky, různými korálky z úlomků krystalů ve vlasech, náramky na rukách a přívěsky a korály na krku, uměly být kreativní a tvořily až nádherné umění. Dále se odlišovaly pestrými barvami stužek, které si barvily bylinami a kořením. Žádná nebyla stejná, každá žena a dívka měla na to svoji metodu, ale netajily ji před sebou. Muži nosili ze stejného materiálu kalhoty a vršek, který měli různý, jak komu to vyhovovalo, bez rukávů s rukávy, trička, košile, nebo žádný, a většinou jej měli různě barevný, což tuhle práci zajišťovaly jejich ženy.                                                                                                                                      

„Víš, co mě teď napadlo?“ obrátila se na svého přítele, když si stužku uvázala. „Protáhnu po lesích Espara. Když bude souhlasit.“         

„Správně jsi dodala tu poslední větu. To chci vidět. Ten líný jednorožec určitě nevytáhne ani kopyto ze své olivové chýše. Celý den jen leží, žvýká a plive kolem sebe pecky!“ posmíval se Trichon.               

EM věděla, že mezi oběma jejími zvířecími přáteli panuje lehká nevraživost kvůli žárlivosti, ale musela uznat, že Trichon má v něčem pravdu.                                                                                                    

„Trošku nám tloustne,“ zamyslela se, když tu je ve dveřích zarazila zpráva. Cvrnkla EM do ucha a zůstala v jemné, sotva viditelné bublince o velikosti švestky, viset nad její hlavou.                                                        

„Kdo píše!“ vybafl Trichon a zavrtěl ohonem. EM ale jeho nadšení nepropadla, spíše znervózněla. Podle duhové barvy na povrchu bubliny poznala, že píše její otec.                                                                   

„NEor. Počkej budu číst nahlas,“ pravila zachmuřeně, obávaje se, že došlo k nepředvídatelným komplikacím. K planetě Olah, neměla žádnou důvěru a nedělala si ani iluze, jako ostatní. Dvakrát denně, po tom, co muži odešli, tajně vysílala prosebné vzkazy k Zdroji Světla, aby se všichni vrátili celí a živí.                                                                                

Natáhla ruku k bublině, chytla ji do dlaně a praskla ji v ruce. Vzkaz se empaticky vepsal do její mysli. Začala předčítat: „Můj Půlnoční sladoňový kvítku, nepochybuji o tom, že doma vše zvládáte a vše je v nejlepším pořádku. Velitel vojska na základně, kde se teď nacházíme, mě dnes vyděsil. Proto ti hned píšu, abych vás varoval. Nemohu odejít, jelikož je nyní portál domů a další cesty jižním směrem uzavřené kvůli bezpečnosti. Já to bohužel neovlivním, jsme v tomto bezbranní. Ztratil jsem kontakt i s Galaktickou radou, ale díkybohu naše komunikace díky mentálnímu přenosu není ovlivněna vzdáleností ani překážkami. Prosím tě, abys mě poslechla, zavedla lid do bezpečí a poté kontaktovala Galaktickou radu s prosbou o pomoc a předala jim informace, které ti pak pošlu. Hned vysvětlím, o co jde. Na Olahu vypukla včera další válka. Z toho důvodu se domů nemůžeme nějaký čas vrátit, aspoň ne po dobu, dokud hrozí invaze gangů, které posílají na Olah, tedy na Zemi, Chroviňané. Velitel Rieger mi dnes otevřel oči, když nadnesl zcela logický fakt. Prý jsme banda hlupáků, když jsme všichni silní muži odešli a nechali tak naši zemi zcela bez ochrany a dohledu. Ptal se, kdo nám to přikázal a vůbec se mu to nelíbilo, je tu podezření na velkou zradu. Gangy o válkách na Zemi ví. Mají své zvědy a spojence všude a ví, co se zde děje i mezi nejtajnějšími vojenskými základnami. Řekl mi, že hrozí vysoké riziko, že vás, co nevidět napadnou a poradil mi, ať vás co nejrychleji zalarmuji, ať se stihnete schovat do bezpečí. Jde tu o život EM, tak prosím poslechni, co ti teď řeknu: Portály směrem na sever jsou u nás otevřené, projděte jimi k přátelům na Asísí, tam vás přijmou a nejdete tam bezpečí. Udělejte to bez ohledu na cokoliv, já vím, i mé srdce se drtí na prach, když si představím, co s naší planetou provedou. Vyrabují ji a zpustoší. To je daň za moji důvěru a hloupost, ať se na místě rozlámu na kousky za tento hřích. EM, ale prosím, slib mi to. Vy musíte přežít, jen tak máme naději, že utvoříme od začátku novou zem na jiné planetě. Vezměte s sebou zárodky krystalů a buňky rostlinstva, jsou v mé laboratoři. S otevřeným srdcem, NEor.“                                                                                                                                   

EM zůstala stát jako opařená. Po druhé v životě jí ukápla slza. Trichon ji viděl v tomhle stavu zatím jen jednou, a to, když opustila tělesnou schránku její matka, aby se mohla vtělit do nového života v miliony let vzdálené a jim naprosto neznámé galaxii.                                            

„EM, musíme tu zprávu oznámit obyvatelům,“ promluvil na ni laskavě a tiše.                                                                                                                  

„Já vím,“ vyslovila zadrhnutým hlasem a udělala to hned.